Prosby ani přemlouvání na mého otce neplatily. Rozhodl se prodat náš rodný domek za směšně nízkou cenu svému dlouholetému kamarádovi. Prý mi do toho nic není! Nezbylo, než získat domek lstí.
Otci bylo rovných devadesát, když podnikl svůj každoroční výstup na Sněžku. Byla to jeho zamilovaná hora. Kdysi se na jejím vrcholku seznámil s mojí maminkou, která tam tehdy byla s rodiči. Bylo jí necelých šestnáct a otci skoro třicet.
Ti dva si dlouho psali a na maminčiny osmnáctiny se vzali. Na truc její rodině!
Starala jsem se o něho
Měli krásné manželství, které jsem jim vždycky záviděla. Mně, ani mému bratrovi, se to nepodařilo a oba jsme se rozvedli. Bratr dokonce několikrát. Táta maminku o hodně let přežil. Byl to takový nezmar nezdolný.
Do ničeho si nenechal mluvit a až do smrti byl samá ženská. Po jeho devadesátých narozeninách ale přece jenom začal chátrat. Přestal jezdit na kole a kvůli cukrovce se mu zhoršil i zrak!
Do domova důchodců jít nechtěl a tak jsem veškerou starost o něho musela převzít sama. Nemohu tvrdit, že to bylo lehké. Občas na mě byl dokonce dost hrubý, to když jsem ho přistihla s nějakou zakázanou sladkostí nebo dokonce lahví slivovice!
Z trucu si pozval domů kamaráda z hospody, prý aby mu nebylo celý den smutno. Chodila jsem totiž k němu až navečer, kdy už jsem měla konečně volno.
Kamarád byl víc než vlastní děti
Pomáhala jsem dceři s vnoučaty, protože i ona byla rozvedená a na všechno sama. Jednou jsem otce a toho jeho povedeného kamaráda přistihla sedět v kuchyni nad nějakými lejstry.
„Co to chlapi řešíte?“ zeptala jsem se zvědavě, ale otcova reakce mě nepříjemně zaskočila: „Hleď si svého a nemíchej se mezi nás, dospělé!“ Bylo to legrační, protože mi bylo už dávno přes šedesát, ale nepřátelský tón mi nebyl vůbec příjemný.
Podařilo se mi nahlédnout přes skloněné hlavy těch dvou staříků a rázem mi bylo vše jasné. Studovali dokumenty k našemu domku! K domečku, kde jsem prožila celé dětství a moji rodiče celý dospělý život.
K domku, ke kterému se vázaly všechny moje vzpomínky na milovanou maminku! Říkala jsem si, že mi chce táta domek přepsat, nebo tak něco, ale po chvíli jsem zaslechla, jak šeptá: „To víš, že domek dostaneš…“
Musím zachránit rodný domek
Krve by se ve mně nedořezal. Snad nechce přepsat náš rodný dům nějakému cizímu chlapovi? Počkala jsem, až ten jeho kamarád půjde kouřit na zápraží, a na otce udeřila: „Neboj, o svoje peníze nepřijdeš.
Prodám mu ten domek za sto tisíc a vy se s bratrem rozdělíte!“ Otec se tvářil pyšně, jak dobře všechno vymyslel! Nenechal si vymluvit, že taková částka je směšná. Směšně malá! „Tati, vzpamatuj se.
Domek by se prodal klidně za dva miliony, ne-li za víc!“ domlouvala jsem mu, ale on se mi jen smál do obličeje. Prý jsem hloupá a ničemu nerozumím! Hned jsem s touhle novinkou seznámila bratra, ale tomu bylo všechno jedno.
Byl zrovna po rozvodu a nezajímalo ho nic jiného, než lahev alkoholu. No spíš, hodně lahví! Musela jsem jednat. Něco vymyslet, jak domek pro nás dva zachránit! Zašla jsem do realitky a poprosila o zhotovení odhadu.
Stačila mi jedna fixa
Během pár dní domek odhadli. Nenápadně, aby se táta nic nedozvěděl, což bylo těžké, když skoro nevycházel z domu… Až když jsem ho vezla k jeho lékaři, mohl odhadce nerušeně vše prohlédnout. K mému údivu odhadl domek jen na půl milionu.
Prý bez zahrady, jen s dvorečkem nemá valnou cenu. Nevěřila jsem. A i kdyby. Pro mě měl cenu obrovskou! Nemínila jsem ho nechat nějakému, kdoví komu! Odhad jsem několikrát prozkoumala a potom mě to napadlo. Když jsem si ho zaplatila, mohu si ho i změnit, no ne?
Zakoupila jsem tenkou černou fixu a pár čísel pozměnila. Potom znovu okopírovala a konečně měla odhad, s kterým jsem byla spokojená. Zněl na hezké dva miliony, pět set tisíc!
Dojala jsem ho k slzám
„Koukej, o co chceš vlastní děti připravit. Že se nestydíš! Co by tomu řekla maminka, kdyby se o tvém počínání dozvěděla. A ona to vidí! Kouká na nás z nebe a vše pozoruje!“ spustila jsem na otce a ten se nestačil divit.
Té cifře nejdřív nemohl uvěřit, ale viděl ji černou na bílém! Moje slova na něho zapůsobila. Možná až moc! „Promiň, to jsem netušil. Myslel jsem, že je domek bezcenný. Ale co teď mám dělat? Už jsem kamarádovi ten domek slíbil. Ale vaši maminku zklamat nechci.
Vždyť já už se těším, až se shledáme!“ hořekoval nešťastně a já se nechtíc přece jen trochu zastyděla. Ale jen trošičku! Byla jsem šťastná, že díky mému malému podvodu zůstal domek v rodině. Že mi ho otec nakonec přepsal. A kamarád?
Žije v mém domku i s mým bratrem a stará se o něho tak, jako ještě před rokem o otce. Jezdím jim tam pomáhat!
Božena V. (70), střední Čechy