V mládí jsem byla taková tichá holka bez sebevědomí. Vyrostla ze mě zamindrákovaná žena, která si vůbec nevěřila. Nakonec jsem své trauma překonala.
Když mi bylo devatenáct, potkala jsem Petra. Žádný krasavec to nebyl. Já byla ale zamilovaná a po roce těhotná! Mámě se ulevilo, že nezůstanu na ocet. Honzík se narodil přesně rok po mé maturitě a Petr získal dobře placené místo.
Byla jsem doma šťastná, věnovala se synovi a starala se o domácnost. Žili jsme si dobře, postavili dům a každý rok jezdili na krásné dovolené. Úplně mi uniklo, že se z Petra stal docela atraktivní chlap. Zato já jsem zůstala pořád tou stejnou šedou myškou.
Společných aktivit jsme s Petrem měli stále méně a méně. Rodinné dovolené nějak vyšuměly. S dětmi jsme jezdili každý zvlášť. Vůbec jsem si neuvědomila, že se za mě stydí!
Spala jsem na vavřínech
Syn dospěl. Petr mě na firemní akce nebral, za přáteli chodil beze mě. „Víš, že budeme mít dvacáté výročí svatby?“ nadhodila jsem jednou. „Co kdybychom letěli do Benátek, nikdy jsem tam nebyla…,“ zasnila jsem se. Provinile se na mě podíval.
„Měl jsem ti to říct dřív,“ ztišil hlas. „Já vedle sebe potřebuju reprezentativní partnerku.
A to ty nejsi. Neumíš se upravit, nalíčit, správně obléknout.“ – „Cože?“ polykala jsem slzy vzteku i lítosti. „A kdo se tady o všechno staral? Kdo vařil, pral, uklízel, pečoval o zahradu?“ Rozvod byl rychlý.
Za peníze, které mi manžel dal, jsem si pořídila byt. Pak jsem začala hledat práci.
Absolvovala jsem spoustu pohovorů – a nic. „Mami, podívej se na sebe do zrcadla,“ řekl mi syn. „Nemůžeš se divit, že tě nikde nechtějí,“ nebral si servítky. – „Celý život jsem se nemalovala, ani to neumím,“ odpověděla jsem podrážděně.
– „To není jen o líčení, to je o péči o pleť, o vlasy…,“ Druhý den mě odvlekl ke kadeřnici.
Jsem jiný člověk
Třásla se mi kolena, když jsem šla na kosmetiku. „Dobrý den, pojďte dál,“ uvítala mě milá recepční „Vás sem objednal syn, že?“ Usmívala se a nabídla mi kávu. A pak mě převzala kosmetička. – „Já jsem nikdy nebyla na kosmetice,“ pípla jsem. – „Hlavně, že jste přišla,“ řekla.
Bylo to tak příjemné! „To snad není možné,“ vykřikla jsem při pohledu do zrcadla. Ten rozdíl byl tak viditelný, že se mi chtělo plakat! Uběhlo pět let a já získala sebevědomí, které jsem nikdy neměla. A taky skvělou práci.
Pravidelně cvičím, chodím na jógu a každý měsíc si dopřeju kadeřníka, kosmetiku a občas i „údržbu těla“. Nedávno jsem potkala náhodou Petra. „No, Líbo, tobě to sluší,“ nemohl uvěřit vlastním očím. Prohodili jsme spolu jen pár slov. Pospíchala jsem na schůzku. Mám totiž přítele, a představte si, je o šest let mladší!
Libuše (57), Jihlava