Tak velkého psa jsem v životě neviděla! Otec psa položil na stůl. Nohy mu trčely ze stolu jako čtveřice dlouhých suchých větví. Někdo ho uvázal v lese ke stromu řetězem!
Byli jsme šťastní, že otec nebohého psa osvobodil. Zbavil ho řetězu a krvavé šrámy, které měl na sobě, ošetřil. „Je to irský chrt neboli irský vlkodav. Je největším psem na světě,“ sdělil nám ještě otec, a tak k nám do domácnosti přibyl čtvrtý člen. Dali jsme mu jméno Rex.
Jakmile se zázračně rychle uzdravil, stal se mým kamarádem a zároveň i stínem, který byl všude, kde jsem byla i já. Poslouchal mě na slovo a já si nedokázala představit, že bych toho psa nikdy neměla. Čekal na mě před školou a doprovázel mě domů.
Venku na dvoře jsem pak Rexe cvičila a on se naučil ovládat mé příkazy. Uběhl měsíc! Tu noc jsem spala neklidně. Venku bylo po dešti. Na pozadí noci pluly těžké černé mraky a měsíc se co chvíli za některé z nich schovával. Probudil mě zvuk. Dlouhý a táhlý.
Vytí. Vylezla jsem z postele a pohlédla na Rexe. Seděl před branou jako vždycky.
Ale teď měl hlavu vztyčenou vysoko a z hrdla mu znělo hluboké vytí. Přeběhl mi mráz po těle. Tenhle zvuk byl sotva podobný psímu. Pokoušela jsem se na Rexe volat, aby byl zticha, ale neposlouchal.
Vlezl ke mně oknem
Měsíc svítil na obloze jako mlýnské kolo. Na věži nedalekého kostela odbyly hodiny půlnoc. Nemohla jsem usnout. Jakmile kostelní hodiny odbyly střed noci, zaslechla jsem pod svým pokojem, jehož okno vedlo do zahrady a bylo pootevřené, šramot.
Někdo šmejdil pod oknem a pak se zastavil. Seděla jsem na posteli jako socha.
Po chvíli jsem ulehla a přivřela oči. Cosi velkého, asi jako člověk, vlezlo otevřeným oknem do mého pokoje. Strachy jsem roztřásla. Měsíc svítil přímo na stěnu mé ložnice. A tam jsem spatřila stín velké bytosti. Hlava se protáhla do špičky a ramena roztáhla do šířky.
Postava stojící před mojí postelí se nahrbila a naklonila ke mně. Zaslechla jsem podivný mručivý zvuk. Na tvář mi káply sliny, které při otevření tlamy ten strašidelný návštěvník ze sebe vypustil. Odvážila jsem se pootevřít na krátko jedno oko.
Hleděla jsem do velké vlčí tváře, která byla od mého obličeje vzdálena jen pár centimetrů.
Otec zasáhl rychle
Celou tvář mě od brady až po vrchol čela olízl jazyk. K tomu abych omdlela hrůzou chyběla už jen tolik co špetka soli. V duchu jsem se začala modlit a z očí se mi začaly koulet velké slzy. Třásla jsem se tak, až mi cvakaly zuby. Čekala jsem hrůzyplný konec! Ten ale nepřišel.
Vlčí postava se najednou odvrátila od mé postele a vracela se váhavě k oknu. Ještě se na chvíli zastavila a hledělo na mě. Úpěnlivě jsem prosila všechny svaté, aby se to vlčí zjevení nevrátilo a nesnědla mě jako Karkulku. Konečně se začalo sunout ven.
Najednou se ozval výstřel. Otevřela jsem oči a zahlédla ještě záblesk.
Vyskočila jsem z postele a běžela jako o život do ložnice svých rodičů. Otec stál na dvorku a loveckou puškou v ruce. Pod oknem mého pokoje ležel Rex. Právě dodýchal. „Už je vše v pořádku princezno…!“ řekl mi a pohladil po vlasech.
Rexe jsme pohřbili daleko v lese. Jiného psa jsme si už nikdy nepořídili.
Alžběta (53), Beskydy