Někdy dokáže celý následující život změnit člověku pouhých pár minut.

Do Mirka jsem se zamilovala hned v prvním ročníku na gymnáziu. Myslela jsem si ale, že je pro mě nedosažitelný. On, třídní krasavec ze sousedního béčka, já spíš nehezká brýlatá holka s malým sebevědomím.

Přesto jsme se jednoho dne náhodně dali do řeči a našli jsme kupodivu spoustu společných zájmů, hlavně knížky. Zjistila jsem, že není zdaleka tak povrchní, jak jsem si nejdřív myslela. O to víc mě bolelo přesvědčení, že pro něho nikdy nebudu dost dobrá.

Měli jsme i jména pro naše děti!

Občas jsme se během prvních tří let na gymnáziu s Mirkem vídali, ale z jeho strany šlo jen o kamarádství. Láska přišla nečekaně až v maturitním ročníku. Nečekané štěstí mě zasáhlo až tak moc, že jsem měla nakonec s maturitou problémy – já, věčná jedničkářka.

Oba jsme se hlásili na vysokou školu do Prahy a oba jsme se tam nakonec dostali, takže náš vztah mohl pokračovat.

Bylo mi jasné, že Mirek je mojí životní láskou a že kdyby to někdy skončilo (což jsem si nepřipouštěla), každého kluka nebo muže budu už vždycky srovnávat s ním.

Bydleli jsme na kolejích na Jižním Městě, vídali jsme se denně, často jsme po domluvě se spolubydlícími jeden u druhého tajně trávili noc. Představovali jsme si, jaké to bude, až budeme opravdu žít a bydlet spolu.

Měli jsme dokonce už vymyšlená jména pro naše děti. Než jsme ale studium dokončili, přišlo to, co asi musí přijít v každém vztahu: krize. Pohádali jsme se kvůli hlouposti, Mirek pak trucoval a já také nechtěla ustoupit.

Věřila jsem, že se to brzy změní k lepšímu a oba se tomu zasmějeme. Bohužel se tak nestalo.

Jediná možná schůzka

Rozchod s Mirkem byl hodně tvrdým zásahem do mého života. Stejně jako jsem kdysi kvůli lásce k němu málem neodmaturovala, nyní jsem měla problémy s dokončením vysoké školy. Nakonec jsem to vzdala;

naštěstí jsem si našla dobrou práci v rodném městě a slíbila rodičům, že školu brzy dokončím dálkově. S hledáním jiného přítele jsem to měla složité, Mirkovi se opravdu nikdo nemohl vyrovnat. Se svojí životní láskou jsem ale bohužel přerušila veškerý kontakt.

Proto mě jednoho dne šokovalo, když mi od Mirka přišel dopis. Zval mě na schůzku, že prý si chce se mnou o něčem důležitém promluvit. Stanovil den i hodinu v Praze. Pak prý už bude pozdě. Ta poslední věta zněla přímo osudově.

Samozřejmě, že jsem se na tu schůzku vydala, dokonce s předstihem. Bohužel se stala hrozná věc. Autobus, kterým jsem jela, měl drobnou nehodu. Řidič ale musel počkat na příjezd policie.

Trnula jsem hrůzou a dívala se na hodinky, až bylo jasné, že na schůzku včas nepřijdu. Doufala jsem, že Mirek počká. Nepočkal. Když jsem s dvacetiminutovým zpožděním na místo dorazila, nikdo tam nebyl.

Je mi to strašně moc líto

Po tomhle šoku jsem se ještě víc uzavřela do sebe. Vdávala jsem se nakonec až v třiatřiceti letech, ale byl to spíš sňatek z rozumu, i když si nemůžu na nic stěžovat. O Mirkovi jsem dlouhé roky nic neslyšela. Našla jsem ho vlastně až náhodně díky internetu.

Zjistila jsem, že žije na Slovensku. Napsala jsem mu. Odepsal. Byl ženatý, měl tři děti. Došlo i na vyjasnění onoho osudového dne. Tehdy právě dostal nabídku prestižní práce v jedné slovenské firmě včetně zajištěného bydlení.

Přál si, abych tam odjela s ním, ale nevěděl, jestli bych chtěla a jestli už někoho nemám. Když jsem na schůzku nepřišla, bral to tak, že už jsem třeba zadaná. Odešel asi tři minuty předtím, než jsem na místo dorazila já. Tohle zjištění jsem obrečela.

Stačilo tak málo: pouhé tři minuty! Dnes jsem s tím smířená, stejně ale cítím v srdci lítost. Vím, že právě Mirek byl pro mě tím nejlepším partnerem. On to ví také, sám mi to nedávno napsal.

Udržujeme kontakt jen přes internet, na osobní setkání už nemáme odvahu – a asi ani nikdy mít nebudeme.

Zdena N. (49), Rakovník