Každý, kdo měl někdy doma čtyřnohého kamaráda, pochopí, že je to vlastně právoplatný člen rodiny. Jeho odchod každého zasáhne.
Veterinářka odložila fonendoskop a něžně naší Micinku pohladila. Pak se mi dlouze zadívala do očí. Bylo mi jasné, co ten pohled znamená. Pouť naší kočičky se blíží k cíli. A není šance to změnit.
Můžeme ji prý ale nechat odejít přirozenou cestou, protože nebude mít bolesti. Vzala jsem ten teplý uzlíček do náruče a vydala se na cestu domů.
Vybrala si nás
Hlavou i letěly vzpomínky, jak jsme si kdysi šli vybrat koťátko k sousedce. Z dvanácti koťat právě Micinka jako první se s námi šla přivítat a už nás nespustila z očí. Od samého začátku byla velice přítulná a hodná. Doma nám nikdy nic neničila.
Byla to taková šibalka, která si ráda hrála a dělala si ze „svých“ lidí tak trochu legraci.
Dva dny plné hrůzy
Před pár lety se nám Micinka ztratila. Byli jsme na chatě. Ona nebyla zvyklá běhat ve volné přírodě a ani se tam sama nehrnula. Přesto vyběhla nepozorovaně ven a už se nevrátila. Věděla jsem, že ji mohou potrhat místní psi i vesnické kočky nebo přejet auto.
Hledali jsme, dvě noci jsem prakticky nespala. Ráno jsme ji pak našli za dveřmi. Špinavou, s natrženým ouškem, vyděšenou, ale živou. Nikdy už takové dobrodružství neopakovala.
Počkala na mě
Včera ráno jsem musela narychlo odjet z domu Micinka byla klidná, ale já měla o ni velkou starost. Říkala jsem si, že nemůže umřít sama. To by nebylo fér. Proto jsem ji řekla. „Micko, počkej na mě.
Jsem tu za chvíli.“ Přijela jsem, jak nejrychleji to šlo zpátky. Bylo jasné, že nadešel čas, abychom se s naší kočičkou po osmnácti letech společného života rozloučili. Vzala jsme Micinku na klín a chytla ji za packu.
Dívala se na mě svýma krásnýma očima klidným pohledem. Splnila úkol, počkala na mě. Pak packa v mé dlani povolila a Micinka vydechla naposled. Už nikdy žádná jiná kočička nebude jako ona.
Tereza M. (63), Poděbrady