Byt vedle toho mého byl už delší dobu prázdný. Měla jsem mít radost, že je klid, ale neměla. Bála jsem se být sama na celém patře! Když se přistěhoval nový nájemník, popadl mě opravdový strach.
Už dlouhé roky jsem bydlela v malém bytě v přízemí jednoho postaršího paneláku. Na patře byly vždy jen tři byty, ale na tom mém jen dva. V tom třetím byl nějaký sklad, ani nevím čeho. V bytě vedle toho mého se nájemníci často střídali.
Byli hluční, ale já se s nimi nehádala. Proč taky. Na tu chvíli, než se odstěhovali zase jinam, to nemělo smysl!
Strašidelný výjev
Potom nastalo období, kdy zůstal vedlejší byt úplně bez nájemníků. Z počátku jsem měla radost z trochu toho kýženého klidu, ale později jsem se začala docela bát. Byla jsem na celém patře sama! Jednou v noci mě probudil šramot.
Jakoby někdo něco táhnul po podlaze! Zvědavě jsem vykoukla. Přestože nebylo rozsvícené světlo, nějaká postava celá v černém táhla obrovský kufr k prázdnému bytu! Byl to tak strašidelný výjev! Noc, tma a starý loďák. Není v něm mrtvola?
Ráno jsem číhala, koho uvidím. Jenže, nikdo z bytu za celý den nevyšel! Zato v noci, se celý výjev opakoval. Černá postava, kufr a tma na chodbě. Pro jistotu jsem zkontrolovala světlo, ale bylo v pořádku. Ten chlap si nerozsvítil schválně!“
Pozval mě v noci na kafe
„Sousede, tak už se někdo nastěhoval. Doufám, že to není nějaký nájemný vrah! Nebo svědek v utajení!“ oslovila jsem souseda z horního patra. On mě ale odbyl: „Nefantazírujte! Moc čtete detektivky. Radši si kupte nějaký časopis.
Je to zdravější!“ Byl to nezdvořák, soused jeden obézní. Zabouchla jsem za sebou uraženě dveře, ale zvědavost mi nedala spát. Rozhodla jsme se záhadě přijít na kloub. Hned, jak jsem zaslechla obvyklý noční šramot, otevřela jsem dveře a rozsvítila.
„Zhasněte!“ vyštěknul na mě mužský hlas. Ten chlap se ke mně otočil zády. Neměl ani tolik slušnosti, aby pozdravil. „Zdravím vás, jsem vaše sousedka! Nepotřebujete s něčím pomoct?“ zeptala jsem se mile. On ale rychle zmizel za dveřmi svého bytu.
Druhý den ráno jsem měla za dveřmi zastrčený lísteček: „Zvu vás na kafe, ale nesmíte se mě leknout!“
Byl celý popálený
Asi nemusím říkat, co tenhle vzkaz udělal s mojí nezřízenou zvědavostí. Chtěla jsem toho záhadného chlapa poznat. Ale také se moc bála. Třeba mě zavraždí a rozpustí ve vaně! Nikdo se po mě nebude shánět, byla jsem úplně sama. Zvědavost nakonec zvítězila.
Upekla jsem bábovku a vydala se vstříc svému osudu. Otevřel mi chlap v kapuci. Tvář měl otočenou na stranu tak, že jsem z ní viděla jen kousek černého strniště. „Pojďte dál!“ řekl celkem milým hlasem a zavřel za mnou dveře.
Připadala jsem si, jako když jdu na porážku. „No, teď když sedíte, se vám mohu konečně představit. A také ukázat!“ řekl a pomalu si sundal tu kapuci. Uviděla jsem zjizvenou tvář, vlastně jen půl tváře. Druhá půlka jakoby neexistovala.
Rty změněné jen v úzkou rýhu. Ale i tak na mě ten pán koukal hezky, jakoby prosebně! „Co se vám stalo?“ zeptala jsem se, když mě opustil první velký úlek.
Stal se z něho kamarád
On si jen povzdychnul: „Zasáhnul mě elektrický proud. Mám popáleniny na celém těle. Vycházím jen v noci! Nesnáším, když na mě lidé civí!“ Vůbec jsem nevěděla, co na to říct! Takové neštěstí! Potom jsem ho mlčky pohladila po ruce: „Ale žijete.
A to je hlavní, ne?“ Úplně jsem cítila, co mi chce říct. Že by nejraději nežil! „Víte co? Uvařte mi to kafe a dáme si moji vyhlášenou bábovku. To nám trochu spraví náladu!“ Začali jsme se navštěvovat každý den.
Nahradil mi syna, o kterého jsem přišla před mnoha lety. A já se pro něho stala jedinou rodinou, kterou nikdy neměl. Přes den vycházet odmítal a tak jsem mu nakupovala a vařila. On mi za to vymaloval a také opravil všechno, co jsem potřebovala.
Samozřejmě v noci! Potom přišel den, kdy se všechno změnilo. U souseda, toho mého informátora, začalo hořet. Asi usnul s cigaretou v posteli.
Všichni jsme mu zatleskali
„Hoří!“ ozvalo se z bytu nade mnou. V tom zmatku jsem nevěděla, co dělat. Mám volat hasiče, nebo už to někdo udělal přede mnou? Mám vynášet nějaké věci? Vyběhla jsem na chodbu a zazvonila na souseda, svého nového kamaráda.
„Pavle, vstávejte, hoří!“ bušila jsem do dveří. Za chvíli otevřel. Bez obvyklé kapuce vyběhnul z bytu a hnal se k hořícímu bytu. Vykopnul dveře a ponořil se do dýmu. Navzdory panujícímu zmatku panovalo téměř hrobové ticho.
Všichni jen strnule zírali, co se bude dít. O chvíli později se vynořil Pavel a v náručí nesl bezvládného souseda. Položil ho na zem a ztěžka usedl vedle něho. Přihlížející lidé mu začali tleskat. Bylo jim jedno, jak vypadá.
Necivěli na něho, ale obdivně hleděli! „To je můj kamarád. Hrdina“! Oznámila jsem všem pyšně a poplácala Pavla po jeho hubených zádech. On se šťastně usmál. A nepřestal se usmívat dodnes! Už žije i ve dne. Dokonce si našel i práci. V tom skladu na našem patře!
Marcela B. (67), Ústí nad Labem