Jedna z nás měla odejít. Přijít o práci! Já to být rozhodně nemohla, nechtěla jsem si hledat na posledních pár let novou práci. Nezbylo, než se zbavit kolegyně!
Vycházely jsme spolu vždycky dobře, Maruška a já. Ona mi uvařila ráno kafe a já jí zase donesla ke svačině čerstvý rohlík z kantýny. Samozřejmě i nám to občas zaskřípalo. To když se na mě Maruška začala trochu vytahovat. Jako že má hezčí postavu, hezčího manžela a taky hezčí barák!
Bojovaly jsme spolu o místo
Nic jsem si z těch jejích řečí nedělala, ona už prostě byla taková! Já už nějaké žabomyší války neřešila a toužila prožít posledních pár let před důchodem v klidu. Stála jsem jen o trochu čistší prostředí, všude byl prach z výroby betonu a hlavně ten klid!
Jenže, ani ten mi osud nemínil dopřát. Všechno se změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. „V rámci úspor budou vaše pracovní pozice sloučeny. Prostě, dvě už tady být nemůžete. Jen jedna!“ řekla naše mistrová, otočila se na podpatku a byla pryč.
Koukaly jsme na sebe s Maruškou nejdřív vyděšeně a potom bojovně. „Lenko, mohla bys do předčasného, ne? Nebo na neschopenku…“ řekla téměř prosebně Maruška a tím celou věc považovala za vyřízenou. Myslela si, že mi stačí poručit!
Musela onemocnět, jinak to nešlo
Mýlila se, něco nařizovat si mi neměla troufat. Přehnala to! „Půjde ona, to tedy sama sobě mohu slíbit. Snad nejsem tak neschopná, abych si s jednou potvůrkou nedokázala poradit!“ říkala jsem si po celý zbytek dne a krev ve mně vřela.
Nezbývalo, než něco vymyslet. „Musím ji pomluvit. Zničit. Zdiskreditovat,“ mudrovala jsem, ale hned mi byly ty intriky proti srsti. Přece jen jsem měla Marušku docela ráda… Musela jsme vymyslet jiný plán. Takový, který by moje útlocitné svědomí uneslo.
V noci se mi z toho přemýšlení udělalo zle. Vzala jsem si prášek a uvařila bylinný čaj. Dvě lžíce medu mi udělají dobře!“ těšila jsem se na voňavý nápoj a v tom mě to napadlo: „Udělám z Marušky nemocného chudáka. Bude v práci chybět a ještě ji každý polituje. To je ono!“
Pomohly kapky na dobrou náladu
Na likvidaci nepřítele, tedy Marušky, jsem měla sotva týden. Ten další se totiž mělo rozhodnout, která z nás na konci měsíce skončí. Na internetu jsem hledala inspiraci skoro celý den.
Druhý den jsem jí, jen tak na zkoušku, nakapala do ranní kávy kapky na zklidnění a dobrou náladu. Koupila jsem jich hned několik druhů, pro jistotu. Ke svačině dostala místo rohlíku načiněný dortík se šlehačkou.
Vylepšila jsem ho také několika kapkami těch bylinek. Zbytek první lahvičky putoval do polévky, v poledne…Maruška se začala chovat divně. Chvíli usínala a potom se zase smála jako blázen! Radovala jsem se. Kapky účinkovaly! „Zítra dostane další dávku a za pár dní skončí!“ plánovala jsem si na odchodu.
Doma jsme zůstaly obě
Stačilo pár kroků a řítila jsem se k zemi! Kluzká podlaha se mi stala osudnou! Podvrknutý kotník, naražená ruka a slabý otřes mozku. Neschopenku mi vystavili rovnou na tři týdny! „A víš, že Maruška je taky doma? Chovala se divně. Asi byla před zhroucením.
Vybrala si dovolenou a potom se už nevrátí. Prý si najde něco v čistším a hlavně klidnějším prostředí. Myslí, že za všechno může ten prach, co tu všude máme…“ volala mi mistrová a přátelsky dodala: „Už se nemusíš bát, o místo nepřijdeš.
Všechno se vyřešilo úplně samo!“ Kdyby mě tolik nebolela hlava, musela bych se smát. Prý samo! A mně to dalo tolik práce.
Lenka T., (60), Žatec