Nejdřív jsem se dozvěděla drsným způsobem pravdu. Pak jsem musela přihlížet tomu, jak se ze skvělého muže stane troska.

Byla jsem chtěné dítě, nebo nechtěné? Jak se to vezme. Až do puberty jsem byla přesvědčená, že mě mají oba rodiče ze srdce rádi, netušila jsem a neměla jsem žádné podezření, že by měl být v něčem nějaký problém. Až teprve když se mnou jednou mluvil můj děda.

Odjakživa jsem ho považovala za morouse, moc se se mnou nebavil a když, tak jen tak na půl úst.

Myslela jsem si, že má zkrátka takovou povahu, tak jsem to ani moc neřešila, ale když mi v sedmnácti letech vyjevil tu šokující pravdu, poznala jsem pravou příčinu jeho chování ke mě. Ale tím to jen začalo, později jsem se měla dozvědět ještě zajímavější věci.

Táta není tvůj

Když mi děda prozradil tu „zajímavost“, že nejsem tatínkova a že mě tatínek nechtěl, bylo mi do pláče. Moji rodiče ze mě pak dlouho nemohli dostat, proč jsem taková zamlklá a držím se najednou v ústraní.

Pak si mě vzal stranou otec a já jsem mu s pláčem vyprávěla, co mi jeho otec řekl. Táta měl strašný vztek. Ne na mě, samozřejmě. Chodil po bytě jako lev v kleci a vykřikoval něco o nerudných dědcích. Dlouho do noci to pak řešili s mámou, která plakala.

Byli zavřeni v kuchyni a my se sestrou jsme se báli, co bude. Nakonec nás vzali do obýváku a vyprávěli nám příběh, který začínal moc hezky. Byl o lásce dvou lidí a těmi lidmi byli máma s tátou. Ta láska měla ale svá úskalí, nebyla úplně jednoduchá a snadná.

Stalo se, že se ti dva lidé na chvíli rozešli a najednou dívka brzy zjistila, že je těhotná. Ale s kým, když mezitím nakrátko poznala Václava, který měl pro smutnou holku slova útěchy a také potřebnou konejšivou náruč?

Hodila si korunou?

Ta dívka se musela rozhodnout sama, kdo je otcem dítěte. Tehdy ještě nebyly žádné možnosti přesvědčivých testů, které by otcovství určily. Tedy otce určila sama, naše zoufalá máma.

Tenkrát to tedy vyhrál Jiří, kterého nepřestala nikdy milovat a který tou dobou stál už zase po jejím boku. A Jiří ani na okamžik nezapochyboval, že miminko, které se narodí, bude jeho. Ovšem stejné přesvědčení nesdíleli jeho rodiče.

Ti si naopak byli stoprocentně jisti, že plod, který ta „pochybná žena“ nosí, jejich syna není. A jejich přesvědčení nabylo jistoty po porodu, když se holčička, tedy já, Jiřímu skutečně vůbec nepodobala.

Přesto se určený otec choval k Ivance jako by byla jeho vlastní a nedělal rozdíly mezi ní a Věruškou, její sestrou, která se narodila manželům o tři roky později. Jinak to ovšem viděli staří rodiče. Mezi nimi a jejich snachou vyrostla zeď nepřátelství a chladu.

A mezi nimi a jejími rodiči zeď ještě vyšší a ostnatým drátem nechutně ozdobená ze všech stran. Ten večer, kdy jsem si ten celý příběh vyslechla, jsem probrečela v náručí matky a mého otce, mého papírového otce, kterého jsem měla ráda a který měl rád mě.

Nastaly časy, kdy jsem se nemohla podívat na svého dědu, ani jsem nevěděla, jak mu mám říkat. Ale stejně jsme se vídali zřídka, jen při nějakých důležitých rodinných setkáních a těch nebylo moc. Ani můj otec, jak jsem si všimla, nebyl k tátovi nijak vřelý.

To, co jsem se dozvěděla ještě později, mě znovu překvapilo. Bylo to po smrti dědy, kterému jsem dědo už dávno neříkala. Vyšlo najevo, že táta se zřekl veškerého dědictví po něm ještě před jeho skonem.

Jeden právník mi pak říkal, že takové rozhodnutí nemá právní účinek, je to prý problematičtější, ale já jsem to nestudovala.

Zasáhla smrt

I když bylo to gesto od mého otce, kterému jsem „táto“ nikdy říkat nepřestala, víceméně propagační, platnost pro všechny příbuzné mělo, protože táta ho nebyl ochoten vzít zpět.

Vážila jsem si táty i za jeho zásadovost a nikdy jsem nepátrala po svém pravém otci. O to víc jsem nemohla pochopit, co se stalo po smrti mé matky. Rakovina si ji vzala brzy. A táta truchlil dva roky. Pak si ho vyhlédla…

ano, vyhlédla, dnes to vidím velmi jasně, jedna mladá dáma a milý Jiří se zcela změnil. Ta dáma šla po majetku, protože i bez dědictví jsme ho měli díky pracovitému a schopnému tátovi slušný.

Ta dáma si s naším otcem „pořídila“, že to tak musím říct, dítě a nás se sestrou se hodlala zbavit. Cítila jsem, že to nejsou vůbec slova mého, i když nevlastního, otce, když mi říkal:

„Najdi si svého otce, dál tě nebudu podporovat, postarej se o sebe.“ Bylo mi líto nejvíc jeho. Co s ním ta ženská udělala? Odešla jsem z domu a moje sestra se dost rychle vdala, chtěla mít především klid.

Já se vdala později a mé děti viděl Jiří vždycky jen na Vánoce, které se staly pro tu jeho ženskou příležitostí předvádět, jak dokáže velkoryse „přecházet veškeré napjaté vztahy“ a jak je „hodná a laskavá“.

Faktem ovšem je, že je falešná jak bankovka z pěší zóny, ale to jen tak na okraj. Člověkem, který mě ranil a v mé duši zanechal navždy smutek, je Jiří, do jisté doby otec.

Už odchází…

Boží mlýny melou pomalu a i Jiří pomalu ale jistě chřadne. Své mladé ženě nestačí, ona si podle zpráv očitých svědků dělá, co chce. Pořizuje si mladé milence a Jiří zavírá oči. Co mu zbývá?

Měl by být v důchodu, ale pracuje, aby se jeho nepracující choť měla dobře. Nechci vidět jeho konec, bude asi hodně smutný. Jsem sama na sebe zvědavá, jestli v sobě po tak dlouhé době najdu nějakou lítost nad osudem toho muže, který byl dlouho mým tátou.

Denisa (57), Praha