Moje vztahy s matkou byly mnoho let na mrtvém bodě. Ušla jsem dlouhou životní cestu než jsem dokázala všechno odpustit. Ale teď toho rozhodně nelituji.
Ještě, že jsme to chodítko pořídili, říkám si v duchu. Maminka se s ním naučila docela dobře pohybovat. Dokáže se pohybovat sama po celé velké zahradě penzionu pro seniory, ve kterém nyní žije. I když je je už osmdesát osm let, je celkem v pořádku.
Jen jí trochu zlobí nohy. Ale myslí jí to perfektně. Musela to být velice okouzlující žena. Sama se divím, že mě takové spojení napadá. Já jsem ji takovou bohužel nezažila. V době, kdy jsme se ještě vídaly, ve mně vzbuzovala odpor, strach a nepřátelství.
Nedá se to zapomenout. Přesto jsem se to pokusila pochopit a omluvit.
Byla divoká a nespoutaná
Moje máma vyrůstala v milující rodině, která jí poskytovala dostatečnou volnost. Matka byla na tehdejší dobu možná až moc volnomyšlenkářská žena. A nikdo to bohužel nedokázal včas regulovat. Její matka, moje babička, totiž velice brzy zemřela.
Já si na ni vlastně ani nepamatuju. Mám s ní jedinou fotografii, když jsem slavila své první narozeniny. Oslava probíhala jen s babičkou, dědou a mámou. Můj tatínek jaksi chyběl. Byl totiž neznámý.
Další dvě děti
Když babička umřela, moje máma ztratila poslední záchranou brzdu, kterou byla její matka. Vrhla se do života ve snaze najít si muže a mě otce. Jenže na chlapy měla očividně velkou smůlu. Brzy mi pořídila ještě dva sourozence.
Jenže mezitím zemřel i můj děda, který se nás snažil podporovat. Máma nás nedokázala všechny tři uživit. A tak moji dva nevlastní bráškové šli do dětského domova. A já bohužel zůstala.
Jeden táta za druhým
Opravdu jsem si tehdy říkala, že by to bylo mnohem lepší s brášky v děcáku. Doma totiž bylo neustálé peklo. Naší neuspořádanou domácností procházeli neustále noví a neperspektivní muži. Každou chvíli propukaly hádky, dramatické odchody a návraty.
Vášnivá udobřování. Všeho jsem byla svědkem. Jakmile začala máma nebo nějaký ten pseudo tatínek křičet, schovávala jsem se ve skříni. Nechápala jsem proč maminka křičí, když s těmi muži dobrovolně odchází do postele. Cítila jsem se provinile, že ji nejdu pomoc, když jí ubližují.
Věděla to a mlčela
Nedlouho po mých jedenáctých narozeninách k nám přišel Jan. Byl to další mámin nápadník. Jenže ho nezajímala jen ona. Začal obtěžovat i mě. Vyhrožoval mi, že nesmím nikomu říct, co spolu děláme. Strašně jsem se ho bála a byl mi odporný.
Jenže jsem neměla za kým jít. Brzy jsem totiž pochopila, že máma něco tuší nebo dokonce ví, ale mlčí. Mlčí, aby Jan od nás neodešel.
Konečně také děcák
Začala jsem proto utíkat z domu. Pravdu, proč utíkám jsem ale nikomu neřekla. Při svých útěcích jsem kradla v samoobsluhách, protože jsem měla hlad. A tak jsem nakonec skočila v diagnostickém ústavu. A nakonec v děcáku. Tam jsem byla až do své plnoletosti.
Musím přiznat,že můj život po odchodu z dětského domova,byl dost složitý. Ale vydržela jsem. Našla jsem si dobrého muže, dodělala školu a získala dobré zaměstnání. Na své dětství jsem ráda zapomněla a mámu jsem neviděla mnoho let.
Nápad mého muže
Před časem můj muž jen tak mezi řečí poznamenal, že mám vlastně ještě dva bratry, o kterých nic nevím. Nějak mě tím zasáhl na citlivém místě, o kterém jsem ani netušila, že ho mám. A tak jsem začala pátrat. Složitě a zdlouhavě.
Nakonec jsem ale přece jen našla Lubora, jednoho z bratrů. Druhý už bohužel zemřel. Lubor mi také řekl, že je v kontaktu s naší matkou.
Rozhodování bylo těžké
Když mi Lubor navrhl, abych s ním jela za mámou do pečovatelského domu. Matku jsem neviděla čtyřicet pět let. Radila jsem se o tom s manželem. To díky němu jsem dospěla k rozhodnutí, že je třeba odpouštět, že je správné se usmířit, doku je ještě čas. A toho času už mnoho nemáme.
Zdena S. (60), střední Čechy