Někdy mám pocit, že už nemám proč žít. Pak si ale uvědomím, že moje děti mě stále ještě potřebují a budou potřebovat hodně dlouho.

Sama sobě se divím, že jsem se nakonec rozhodla na ten školní sraz jít. Nějak se mi příčilo vymluvit se na poslední chvíli na chřipku, žaludeční nevolnost nebo něco podobného.

Všichni moc dobře vědí, že jsem už v důchodu, času mám víc než dost a zdravá jsem jak řípa. A také ovšem ví, co všechno mě potkalo. Nemá cenu před pravdou utíkat. Musím se tomu konečně postavit čelem. Není to přece moje vina, co se stalo.

Dlouho jsem váhala

Po prvních zkušenostech s kluky jsem si řekla, že se do nějakého vážného vztahu hned tak nepohrnu. To by se musel objevit někdo výjimečný. A i na toho jsem hodlala ještě chvíli počkat.

Vždyť hnát se do vdavek, když je tolik jiných zajímavých věcí na světě, se mi tehdy nechtělo. Jenže pak jsem potkala Františka. Hezkého kluka s uhrančivýma očima. Přitahovalo mě na něm úplně všechno. A nehodlala jsem se ho už vzdát. Začali jsme spolu chodit a po dvou letech jsme se konečně vzali.

Nenapadlo se mě zeptat

František byl skvělý chlapík, ale občas se choval trochu divně. Odvolal schůzku, zalezl si doma a nechtěl vidět ani mě. Vymlouval se na únavu, na špatnou náladu. No a já se zbytečně nevyptávala.

Čekala jsem naši Marušku a měla jsem docela jiné starosti, než manželovi vrtošivé nálady. Ty ho totiž nakonec vždy přešly a on byl plný euforie a energie. Pomáhal mi, staral se o dcerku.

Stále jako na houpačce

Jenže to střídání jeho nálad se neustále stupňovalo a opravdu mi s tím už docela brnkal na nervy. Narodil se nám totiž ještě Tomášek. A výpadky manžela, kdy byl pro rodinu nepoužitelný, pro mě se dvěma dětmi byla velká zátěž.

Chtěla jsem, aby šel k doktorovi, ale jen se mi vysmál. K lékaři se přece chodí s nemocemi a ne s blbou náladou, argumentoval pokaždé.

Nepochopitelný čin

Když jsem se tehdy vracela s dětmi z prázdnin, které jsme trávili na chalupě, měla jsem zlé tušení. S Františkem jsem naposled mluvila před pěti dny a připadal mi nějak skleslý. Náš návrat byl děsivý. Našla jsem ho i s dětmi doma mrtvého. Spáchal sebevraždu.

Teprve tehdy jsem uslyšela jeho diagnózu – maniodeprese. Také jsem se dozvěděla, že u něho v rodině není první,kdo si sáhl na život. Strašně mě to vyděsilo. Začala jsem mít strach o děti.

Stejně jsem ji neuhlídala

Strach jsem měla hlavně o Marušku. Byla taková křehká a nervově labilní. Byla právě v pubertě a moc si v ničem nevěřila. Nejvíc ze všeho ji nervovaly přijímačky na vysokou. Chtěla se tam za každou cenu dostat, byl to její sen. Ale nevěřila si.

Našla jsem ji ráno, v den přijímacích zkoušek, zkroucnou v koupelně. Včas přivolaná pomoc mi ji ještě zachránila. Místo na školu šla ale do nemocnice. Ukázalo se, že také trpí maniodepresí.

Maruška se z nejhoršího vykřesala, nakonec vystudovala i tu školu, našla si přítele a založila si rodinu.

Nevím, kam pospíchal

Když se zdálo, že je vše už celkem v klidu, srazila mě na kolena další tragická událost. Syn Tomáš měl autohavárii. V nepřiměřené rychlosti to nabral přímo do stromu. Jenom zázrakem přežil, ale skončil na vozíku.

Celý zbytek života mi bude tvrdit, že tehdy jen pospíchal. Já mu ale tak úplně nevěřím. Mám strach, že to byl pokus o sebevraždu. Vím, že s tím začínám být trochu paranoidní, ale kdo by se mi divil. V naší rodině není sebevražda tabu.

Musím je stále hlídat

Z mého života se už dávno vytratila veškerá radost. Zbyl jen obrovský strach, zoufalství a pocit zodpovědnosti. Za invalidního syna, za nervově labilní dceru a dnes už i za její dcerku, moji vnučku. Co když i ona zdědila to naše rodinné prokletí.

Už moc let se za toto naše dědictví stydím. Dnes zkusím říct pravdu i svým spolužákům. Stejně už všechno vědí. Ale já musím sebrat odvahu a mluvit s nimi otevřeně.

Ludmila D.(61), severní Čechy