Kvůli manželovu skrblictví nesmím utrácet. Do svého milovaného kina chodím tajně, aby mi nemohl vyčítat drahé vstupné!
Co se dá říct o manželství, které vydrželo skoro padesát let? Snad, že bylo spokojené a na dnešní poměry i šťastné. Ke spokojenosti nám stačilo, když manžel chodil do práce, staral se o rodinu a nikoho doma nebil.
Tyto nároky můj muž vrchovatě naplnil, a já ho za to měla vždycky moc ráda. Jen jedna jeho vlastnost mi vadila. Tou byla šetrnost, či spíš lakota.
Vyčítal mi každou korunu
Nechtěl ušetřené peníze pro sebe, spíš pro rodinu a na jakási imaginární zadní kolečka. „Musíme šetřit, co kdyby…“ bylo jeho tisíckrát omílané pořekadlo. Zaklínadlo! Heslo…Já si ale chtěla svůj důchod trochu užít. Milovala jsem filmy, ale ne ty v televizi.
V kině! Nemohla jsem se dočkat chvíle, kdy se roztáhne opona a zazní hudba. Kdy zhasnou světla v sále a lidé ztichnou. Milovala jsem vůni plyšových sedadel i tu sváteční atmosféru. „No to snad nemyslíš vážně!
Utrácet takový majlant za vstupenky!“ vyčetl mi pokaždé manžel, ale já se odmítla vzdávat naděje, že uvidím každou novinku, co u nás v kině dávají.
Chodím tajně a doma mám klid
„Jdu nakoupit! Zavolala jsem na něho a vyrazila. Tajně a převleku! To aby mě někdo známý nepoznal a nevyzvonil to tomu mému šetřílkovi. V šátku a starých dioptrických brýlích po svém tatínkovi, bych se ani já nepoznala. Natož někdo jiný!
Představení jsem si pěkně užila s kornoutem popcornu a pytlíkem svých oblíbených bonbónů. Zbývalo jen cestou domů rychle nakoupit, abych nevzbudila podezření. Do kina chodím tajně už skoro rok. Všichni jsem spokojení. Na oko spořím, ve skutečnosti si užívám!
Zdena V. (76), Liberec