Z dětství mám dost jednotvárné vzpomínky. Škola, učení, kroužky, balet, klavír a občas nějaký vlastivědný výlet s rodiči. Svého druhého syna jsem chtěla hýčkat, aby tolik netrpěl.

Z mého zběsilého dětství mě vysvobodila až moje svatba. Tedy, přesněji řečeno těhotenství, které mě poprvé potkalo už v osmnácti. Tenkrát jsem měla velmi krátkou známost s o patnáct let starším mužem, který byl čerstvě rozvedený.

Dával si pozor, abych do jiného stavu nepřišla, ale já jsem tomu naopak šla tak nějak naproti, jestli mi rozumíte.

Prostě jsem tomu pomohla, natolik jsem už byla holka šikovná a znalosti všech možných oborů včetně biologie mi nebyly na škodu.

Takže byl Mojmír docela překvapený a kdyby tenkrát existovala možnost nechat si udělat nějaké testy otcovství, jistě by to zkusil, ale takhle zkrátka jen pokrčil rameny a oddechl si, až když se Václav narodil, protože už jako miminko mu byl dost podobný.

Jsem vdova

Takže Mojmír se v klukovi viděl, byli jsme rodina a vedlo se nám fajn. A manžel se brzy pustil do výchovy, která mi v lecčems připomínala tu, kterou jsem zažívala ještě nedávno v podání mého otce.

Tady to kromě učení a hraní na kytaru nebyl tedy balet, ale fotbal. Mojmír byl zapálený fanoušek téhle hry a byl výsledky a úspěchy či neúspěchy našeho syna naprosto posedlý.

Občas jsem se podívala do těch Vaškových dětských očí a viděla v nich únavu, snad i rezignaci. Jenomže jsem se tehdy bála přísné výchově manžela vzdorovat.

Koneckonců, sama jsem si takovým očistcem prošla, takže jsem měla mít dojem, že to je správná cesta. Ale neměla jsem ho. Cítila jsem totiž se svým synem víc, než on i manžel tušili. Václav už málem dospěl, když se mi mělo narodit druhé dítě.

Tehdy jsem ho neplánovala, už jsem si naopak myslela, že ve svém věku na dítě ani nemám nárok, že už jsem takříkajíc mimo hru, ale příroda sama zavelela… Mojmír byly tehdy podruhé překvapený, tentokrát spolu se mnou.

Z druhého syna se ovšem jeho otec těšil jen pár let. Než stačil začít uplatňovat svou náročnou výchovu, zemřel. Jeho srdce, dychtící po úspěších a po naplnění Mojmírových dávných snů díky synům, nevydrželo a já jsem se stala vdovou.

Zbyl mi nějaký majetek a slušná renta z životní pojistky, sama jsem vydělávala dobré peníze a nemusela jsem jako účetní s živnostenským listem chodit do práce, mohla bych se věnovat malému Kamilovi podobně jako můj otec kdysi mně, nebo jako můj manžel Vaškovi.

Ale takovou cestu jsem nezvolila. Naopak, rozhodla jsem se, že mé dítě bude mít tentokrát to nejkrásnější dětství, které si jen člověk může vysnít.

Bude ho mít jen pro sebe, nikdo ho nebude do ničeho nutit, až dospěje, bude mít na co vzpomínat a bude mi vděčný, že jsem mu dopřála tu procházku rajskou zahradou.

Takové krásné dětství…

Jak říkám, prostředky na to byly. Takže Kamil měl na co ukázal, jezdili jsme k moři, chvíli ještě s Kamilovým starším bráchou Vaškem, ale ten se brzy ztratil ve světě s jedním kamarádem.

S Kamilem jsem chodila do aquaparků, do kina a na výlety, kdy jsme bydleli v drahých hotelech, jenomže klučík se brzy namlsal a stále častěji chtěl zůstat doma sám, hrál počítačové hry, díval se na filmy, telefonoval s kamarády.

Ale pak začal v pubertě chodit stále častěji ven za kluky, pak i za holkami a stále častěji chodil pozdě domů. Snad nikdy nepřišel tehdy, kdy slíbil, a když jednou přišel až ráno, bylo to snad poprvé, kdy jsem s ním měla vážný rozhovor.

Za měsíc se ale tenhle jeho kousek opakoval. A za čtrnáct dní znovu! To už jsem začala křičet a třásla jsem tím klukem, jako bych z něho chtěla vytřást duši. Ale tohle moje zoufalé snažení přišlo pozdě. Naopak, začaly přicházet špatné zprávy ze školy.

Lavina

Kamil začal nosit poznámky a pětky a učitelky si mě zvaly každou chvíli do školy. Pak si mě pozval ředitel a vytáhl zprávu od policie. Šlo o distribuci drog a Kamil tam figuroval na nikoli nevýznamném místě. Byla jsem najednou zoufalá. Co s tím? Nastal kolotoč – výchovné poradkyně, psycholog, sociálka, vyšetřování policií.

Kamila nic nezastavilo. Základku dodělal a prohlásil, že na žádnou školu už jít nechce. Ačkoli jsem od počátku měla představu, že to dítě si bude volit samo cestu životem, teď jsem měla tušení, že bych se do toho měla vložit.

Ale jeho vzdor byl zřetelný a velmi silný. Kamil se začal chovat jako neřízená střela a domů se chodil vlastně jen najíst a vyspat. Na moje dotazy odpovídal úsečně a každou chvíli mě rozbrečel, jak byl neurvalý. Nemohla jsem pochopit tu změnu.

Kriminálník

Kamilova cesta už nabrala příliš strmý sestup. Jednou přišla policie až ke mně domů a sháněla se po něm. Přiznala jsem, že vůbec nevím, kde ten kluk může být. Nic mi nesděluje.

Pak ho našli u nějaké ženské, se kterou měli společně podivný podnik, po internetu snad vydírali lidi. Ona měla lákat muže nějakými dopisy na seznamce, a když byl chlap ženatý, musel platit, jinak se vše provalilo.

Bylo to ještě horší, než píšu, ale já tomu odmítám uvěřit. Přece nemohl dopadnout jako lump a zločinec jen proto, že měl hezké dětství?

Věra (59), Praha