Můžete se snažit, jak chcete. Některým věcem prostě zabránit nedokážete. Pak se ale pořád snažíte odpovědět na otázku, proč a kvůli čemu? A odpověď nepřichází.
Petr sedí proti nám v obýváku. Vidíme ho poprvé po mnoha letech. Je dost hubený, má nezdravou barvu a prázdný pohled. Přesto se nás snaží kontaktovat očima. Možná by rád něco řekl. Třeba nějakou omluvu nebo nějaké vysvětlení. Ale zřejmě to nedokáže.
Teprve teď si uvědomuju, že vlastně nikdy, ani jako malý, nedokázal za nic poděkovat ani o nic poprosit.
Tichý a zakřiknutý syn
Péťa se nám narodil až šest let po dceři Jiřině. Už jsme pomalu ztráceli naději, že budeme mít ještě další dítě. Ale nakonec jsme ke dvěma holčičkám přidali konečně i syna. Můj manžel si ho moc přál a byl proto přímo na vrcholu blaha.
Doufal, že ve svém jediném synovi bude mít konečně nějakého parťáka. Jenže Péťa byl odmala takový dost tichý a zakřiknutý. Manžel by si ale byl přál poněkud většího raubíře. Takového klučičího. Říkal, že doma místo kluka máme bábovku.
Často využíval situace
Petr navíc brzy pochopil, že role bezmocného, bezbranného a bojácného chlapce, mu přináší značné benefity. Jako rodinný benjamínek měl už tak řadu privilegií. A jeho dvě starší sestry se o něj rády staraly. Pomáhaly mu se vším a on jimi dost manipuloval.
Do puberty to šlo
Jinak byl ale náš zakřiknutý synek celkem hodný, nenápadný a ve škole se dobře učil. Pak ale nastala změna. Kdy přesně se o stalo už dnes nedokážeme s manželem říct. Ale bylo to v době, kdy Petra přepadla puberta.
Proto jsme jeho hovadinám nevěnovali patřičnou pozornost. Manžel byl dokonce rád, že syn přestal být taková ustrašená „baba“, jak říkal a dokáže se porvat. V té době totiž Petr nosil první poznámky ze školy, že se popral nebo že někoho šikanoval.
Už jsme si vůbec nerozuměli
Petr byl náhle jako vyměněný. Jako by mu jeho, do té doby chatrné, sebevědomí narostlo do obřích rozměrů. Stal se z něj rádoby drsný chlap a rváč. Snažili jsme se mu domlouvat nějak ho zpacifikovat, ale marně. Už jsme si vůbec nerozuměli.
Na průmyslovce si našel podivnou partičku, začal kouřit marihuanu a zřejmě už tehdy experimentoval s něčím jiným. Náhle už byl plnoletý a my s ním nic nezmohli.
Odstěhoval se někam do squotu a s námi se už moc „nekamarádil.“ Tehdy asi začala i jeho zlodějská dráha. Partička stejně zdivočelých kluků se postupně stávala postrachem celého města. Bylo jen otázkou času, kdy je pochytají.
První vazba
Když syna zatkli poprvé, ještě s námi komunikoval. Byl rád, když jsme se o něj zajímali. Dostal podmínku. Jenže se z toho nepoučil a brzy stál před soudem zase. Tentokrát za jízdu v opilosti, kradeným autem. Tehdy jsme ho také ještě navštěvovali ve vězení.
Byl dokonce rád, že nás vidí. V kriminále ale dostal pravděpodobně dobrou „zločineckou“ školu. Už ho v půli trestu propustili, ani se nám neozval a na dlouhé tři roky nám zmizel z očí. Zhroutila jsem se z toho psychicky a skončila v nemocnici.
Vysvětlení mi nepomohlo
Vím, že paní psycholožka měla pravdu. Snažila se mi vymluvit mé přesvědčení, že za synovo chování nesu zodpovědnost já. V té době jsem jí ale vůbec nevěřila. Byla jsem pod silnými psychofarmaky, když jsem se dozvěděla, že manžel prodělal těžký infarkt.
Uvědomila jsem si ale, žese musím právě kvůli němu dát do kupy. Nemůžeme celý život žít jen trápením se svým synem. Život je na to příliš krátký.
Zase je vše vzhůru nohama
Vrátila jsem se domů a manžel se jakž takž také dal dohromady. Mohl být chvíli klid. Teď tu ale před námi sedí náš syn a upírá na nás své prosící oči. Vrátil se z vězení, chce prý začít znovu. Nemá kde bydlet. Chce jít k nám. Prý bude pomáhat, platit si nájem.
Chce prý být u své rodiny. Jen to ho prý podrží, aby začal konečně normální život. Našel si už i práci. Jak rádo by se tomu věřilo. Ale je to vůbec možné?
Zuzana N. (56), severní Morava