Samota je strašná. A zejména tehdy, když vám chybí někdo konkrétní, kdo odešel bez rozloučení a nečekaně.
Už jsem potřetí obešla celý blok. Jdu pomalým krokem, občas se zastavuju. Přesně tak, jako bych šla se Šmudlou na procházku. Jen chodím v trochu jiné časy. Nechci potkávat své „pejskařské“ kamarádky.
Nedokážu čelit jejich stálému vyptávání, jejich soucitným pohledům. Nechci na to myslet. Sáhnu do kapsy pro klíče od domu a vytáhnu pytlík na psí exkrementy. Vyhrknou mi slzy. Ano, přesně tak to vždy bylo.
Když už jsme šli domu, Šmudla si na poslední chvíli vzpomněl, že se ještě budeme venčit.
Byla jsem dlouho sama
Kdysi jsem se jako mladá vdávala a snila o krásné rodině. Bohužel jsem se dětí nikdy nedočkala a manžel mě také kvůli tomu nakonec opustil. Byla jsem ještě relativně mladá a nestýskala jsem si. Měla jsem přátele a všelijaké koníčky.
Jak čas ale běžel, ubývali přátelé i síly. Tehdy jsem poprvé poznala, jak samota hrozně bolí. A trvalo to několik nekonečně dlouhých let.
Dáreček k nezaplacení
Když jsem odcházela do důchodu, dostala jsem od kolegů neobvyklý dar. Pejska, takovou trochu pouliční směsku, štěňátko z útulku. Napřed jsem byla vyděšená, co s ním budu dělat. Psa jsem nikdy v životě neměla.
Jenže Šmudla, jak jsem ho nazvala, byl neuvěřitelně milý hodný a přítulný. Během několika dní se z nás stali nerozluční kámoši. Už jsem nebyla sama a v důchodu jsem se neměla čas nudit.
Nešťastná událost
Před pár dny se mi ale svět obrátil vzhůru nohama. Cestou z nákupu mě na chodníku porazil cyklista. Dost ošklivě jsem si potloukla nohu a zůstala ležet na zemi. Seběhli se lidi, někdo volal sanitku, jiný mi sbíral rozházené věci po zemi.
Jen o Šmudlu se nikdo nepostaral. Já byla chvíli v bezvědomí a probrala jsem se až v sanitce. Jenže to už bylo pozdě. Šmudlu od té doby hledám marně.Už je to pět dní a já jsem zoufalá. Moc mi chybí, ale nejvíc mám strach o něj. Jestli se mu něco nestalo. Snad ho našli hodní lidé.
Marta B. (71), Znojmo