Měly to být jeho vysněné prázdniny. Bohužel, krásné dobrodružství se změnilo v neuvěřitelnou tragedii, z které se už nikdy nevzpamatuji.
Stojíme na břehu řeky. Nikdo z nás nemá odvahu ani chuť ponořit do ní jen špičku nohy. Všechno je to ještě příliš čerstvé. Zavřu oči a vidím našeho Pavlíka. Ten by tu nevydržel stát ani chviličku. Ne nadarmo jsme mu říkávali vodní myš.
Všichni se mu kvůli tomu smáli. Určitě by se rozeběhl okamžitě do vody. Byl takový už odmalička.
Plovoucí nemluvně
Když se narodil můj první vnouček Pavlík, rozhodli se jeho rodiče, že s ním budou chodit na plavání kojenců. Pavlík tomu byl přímo předurčen. Vodu miloval od prvního okamžiku. Ve třech letech už začal chodit na plavání.
Dodnes si pamatuju, jak v šatně plné řvoucích a vystrašených dětí před prvním tréninkem, stál u dveří do bazénu celý natěšení. Jakmile se otevřely, Pavlík vystartoval a s rozběhem skočil do vody. Myslela jsem tehdy, že toho trenéra skolí infarkt, jak se lekl. Netušil totiž, že náš Pavel už umí plavat.
Rostl jako z vody
Pavlík vodu a plavání miloval. Začal chodit do sportovního plaveckého oddílu a neustále se zlepšoval. Na každém závodu nakonec skončil na „bedně“. Nebyl vždy první, ale do třetího místa se vešel pokaždé. Trenéři mu předpovídali velkou budoucnost.
Ale Pavlíkovi bylo teprve devět a měl vše ještě před sebou. Alespoň tehdy jsme v to všichni věřili.
Byl to jeho sen
Pavel rád plaval, ale bavilo ho vlastně vše kolem vody. Vyzkoušel si všechna ta prkna na vodě, projel se se známými na jachtě. Ale jeho velkým snem byla pořádná výprava na vodu. V devíti letech rodiče konečně usoudili, že by mohl jet na vodácký tábor.
Pavlík byl nadšený a začal se chystat už snad dva měsíce dopředu. Pak konečně nastal den odjezdu. Stáli jsme celá rodina před autobusem a Pavel nám mával z okýnka. Oči mu úplně zářily. Tak nadšeného jsem ho už dlouho neviděla. A už bohužel také nikdy neuvidím.
Dlouhá nejistota
Ještě ráno před tou tragédií mi Pavlík volal. „Babi, je to tu skvělý. Mám krásné fotky, pak ti je ukážu.“ Za pár hodin ke mně přijel syn. Zoufalý, zdrcený. Pavlík zmizel ve vodě u jezu.
Prý se neohroženě vrhl pro kamaráda, který se začal topit po převržení lodě. Jeho zachránil, ale sám ke břehu už nedoplaval. Stále jsme se utěšovali, že to ještě nemusí znamenat, že se utopil. Doplaval po řece někam dál, leží někde zraněný na břehu…
Krutá realita
Pavlíka hledali s maximálním nasazením několik dní. Pak ho konečně našli. Utopil se. Všichni byli naprosto zdrceni. My, naši známí i úplně cizí lidé. Mladší Pavlíkův bráška Tomík zatím celou situaci moc dobře nechápe. Jasné je jedno, z něho plavec nebude.
Vody se, naštěstí, bojí. K řece jsme přijeli jen proto, abychom uctili Pavlíkovu památku. Je to už rok, co nás opustil. A dnes by mu navíc bylo deset let.
Magda V. (67), České Budějovice