Byly jsme tři sestry a bratr nejmladší. Všechno se točilo kolem něj, všichni jsme se starali. Byl to šok, když se rozhodl odejít do světa.
Marcel byl náš malý Macíček. Byl to sladký chlapeček, kterého měl každý rád. A co více? Byl to jediný syn, my tři starší sestry jsme byly díky němu trochu odstrkované.
Nedá se říci, že by nás rodiče nemilovali nebo zanedbávali, on byl jedinečný tím, že byl sám. Tatínek v něm viděl spřízněnou duši v babinci, který doma měl, a maminky mívají pro své syny slabost obecně. A pro nás tři sestry to byla živá panenka na hraní.
Vozily jsme ho, krmily, oblékaly, hrály si s ním, učily ho a chránily. Dokonce jsme se předháněly, která bratříčka získá pro sebe, aby se mu mohla věnovat. Byl zkrátka opečováván, milován a rozmazlován.
V takovém duchu se odvíjelo celé jeho dětství a nic nenasvědčovalo tomu, že by to bylo někdy jinak. Byli jsme přesvědčeni, že si bratr najde nějakou dívku v okolí, a od své rodiny se nikdy nevzdálí.
Sbalil si kufr a šel
Ani na buchty nečekal. Nebylo mu ani sedmnáct. Vzal si pár nejnutnějších věcí, které se mu vešly do tašky přes rameno, a loučil se slovy, že chce ve svém životě něco dokázat.
Miloval tanec, byl v něm opravdu dobrý a učitel, kterého navštěvoval, mu každou hodinu vléval do žil naděje, že z něho bude velký umělec. A tak se Marcel rozhodl, že nebude ztrácet čas. Musí do Prahy a najít si lepšího učitele.
Jeho sny přesahovaly rámec Prahy a mířily do ciziny. Marně jsme se snažili bratra přesvědčit, že jsou jeho představy nereálné. Co si počne ve velkoměstě? Vždyť se o sebe nedokáže postarat? Kde bude bydlet? Jak se bude živit?
Rodiče na takovou finanční zátěž nebyli připraveni. Jedna sestra ještě studovala a my dvě starší jsme si na mateřské nemohly vyskakovat. Bratr jen pokrčil rameny a řekl:
„Budu si vydělávat sám!“ Všichni jsme se shodli na tom, že se bratříček rychle vrátí – až ho v Praze život naučí…
Všechny nás překvapil
Nebylo dne, abychom na něj nevzpomínali. Maminka vyskočila při každém zazvonění telefonu a hrnula se v naději, že to bude náš Macík. On si ale dával načas. Volal jednou týdně a jeho informace o tom, jak se mu daří, byly stručné.
Nemohli jsme se dočkat, až přijede domů, abychom se dozvěděli, jak si ve víru velkoměsta vede. Sám, opuštěný, bez přátel a rodiny. To jsme si nedokázali představit. Ten den konečně nadešel.
Marcel přijel, a hned ve dveřích překvapil nejen svým oblečením a účesem, ale hlavně radikálním uvítacím monologem. Máme si prý všichni sednout, vařit bude on. V životě něco takového nedělal.
Byli jsme překvapeni, jak bravurně zvládl kuchyni, na vaření byl zřejmě skrytý talent. Chutnalo to skvěle.
Začali jsme se bát
Vařením náš Marcel neskončil. Během krátkého víkendu předvedl, že si umí také dobře vyprat a vyžehlit. Naučil se být soběstačný. Všechno zvládal sám a dobře.
Pracoval v kavárně, kde chvíli dokonce spal, netrvalo ale dlouho a nastěhoval se ke kolegovi, kterému hradil část nájmu. Pracoval a pracoval, aby si mohl dopřát výborného tanečního mistra. A jak se ukázalo, nebyla to marná investice.
Bratr dostal angažmá v jednom z pražských divadel, kde tančil v muzikálu. A i tam byl úspěšný. Otevírala se mu velká kariéra a cesty do zahraničí, po kterých toužil. Radovali jsme se s ním, ale zároveň jsme se začali bát.
Jestli je náš hodný, chytrý, šikovný a úžasný bratr správně orientován. Nikdy se neobjevil s nějakou přítelkyní a také jeho profese tanečníka si říkala o pomluvy. Zlé jazyky a závist nám radost z bratrových úspěchů kazila.
Přišlo zadostiučinění
Marcel byl ale muž velkých překvapení. Dával si se ženěním načas, ta chvíle však přišla. Vybral si dobře. Lékařku, která byla nejen chytrá a hodná, ale také krásná.
Jejich svatba byla pro nás velkou satisfakcí za všechny ty ironické poznámky a úšklebky lidí z okolí. Bratrovi se narodily postupně dvě dcery. Se svou ženou tvořily krásný, zajímavý pár. Byli rozdílní, ale zároveň se dokonale doplňovali.
Jejich manželství bylo bez vážnějších problémů, ale rozhodně se v něm nenudili, Marcel byl prostě dítě Štěstěny. Jeho dětství bylo úžasné, jeho mládí plné cestování a dobrodružství a v manželství byl spokojený.
Jediné, co mu trochu scházelo, bylo, že ani jedna z jeho dcer nešla v jeho šlépějích. Obě vystudovaly vysokou školu technického zaměření.
I poslední přání se splnilo
Bratr ale musí být opravdu miláčkem bohů, osud mu totiž splnil i to poslední, co mu k pocitu absolutního štěstí scházelo. Jedné z jeho dcer se narodil syn, který se vydal ve stopách svého dědečka.
Dnes ho můj bratr, který už je v důchodu, učí všemu, co sám umí. Je jeho velkým učitelem a malý Hynek pilným žákem. Jednou jistě podobně jako Marcel půjde za svým velkým snem – být tanečníkem a vystupovat na předních světových scénách.
My se už nesmějeme, jako kdysi našemu bratrovi, protože víme, že to jednou dokáže. Stejně, jako jeho dědeček.
Darina H. (79), Hronov .