Skoro od dětství jsem si někdy představovala, že vyhraju hodně peněz. Když k tomu konečně skutečně došlo, mělo to pro nás skoro katastrofální důsledky.

Měl to být nejkrásnější den našeho života. Logika celé situace by tomu napovídala, vždyť vyhrát miliony, to se rozhodně nepoštěstí člověku každý den, ani každý rok.

Většině lidí se to nepřihodí nikdy. My jsme na výhru čekali také hodně dlouho, ale řeknu vám, že kdybych věděla, co mě kvůli ní čeká, mileráda ji přenechám někomu jinému.

A třeba tomu pověstnému „nejhoršímu nepříteli“. Jistě, musela bych ale předem vědět, co se může stát. V okamžiku, kdy jsem se o výhře dozvěděla, jsem na následky nepomyslela.

Když si člověk maluje, co udělá s penězi, které „zcela určitě“ vyhraje v loterii, přemýšlí se mu o těch věcech docela hezky. Postavíme se domeček, koupíme lepší autíčko, něco pořídíme dětem, pojedeme na dovolenou.

Já myslím, že většina sázejících to má rozmyšlené docela dobře, a dokonce někteří velmi detailně. Ráda bych je viděla, co by dělali, kdyby skutečně velké jmění opravdu vyhráli.

Ze dne na den být milionářem… co milionářem, multimilionářem… Tu sumu, kterou jsme získali, ani nebudu uvádět. Mohli by mě podle ní identifikovat nějací další lidé a mě úplně stačí, co jsem si prožila dosud.

Peníze padají z nebe

Zásadní chybou bylo, že se o výhře dozvěděli lidé z našeho okolí. Víte, ono je dost těžké si tu informaci nechat pro sebe. Když se dozvíte o desítkách milionů, které na vás padají z nebe, chce se vám křičet radostí a sdílet to štěstí s každým, koho potkáte.

To je první reakce. Pak už se uklidníte a je vám jasné, že tuhle radost s vámi nikdo sdílet nebude, dokud mu z toho taky něco nekápne. Tak uberete na emocích a zkusíte se radovat v duchu.

A ono to nejde. A my dva, já a můj manžel, se kterým jsme tu loterii sázeli, jsme ještě ten večer vyrazili do hospody.

„Teda, vy jste jak vyměnění, vy dva, takhle rozparáděné jsem vás už dlouho neviděl,“ pronesl hospodský Karel, když před nás stavěl druhou láhev šampaňského.

„A vůbec, co to pijete? Vždyť vy jste tady maximálně cucali desítku…“ Uculovali jsme se jako dva měsíčkové. „To jste vyhráli ve sportce, nebo co,“ zabručel ještě hospodský, když odnášel flašku. Pak Standa poručil celé hospodě rundu.

Všichni fňukají

A pak druhou. Bylo jich celkem pět a zavírací doba hostince se pěkně protáhla. Snažili jsme se lidem namluvit, že slavíme výročí, ale lidi nám nevěřili.

A pak se v jedné trafice prodavačka nějak dozvěděla, že tu úžasnou sumu, o které mluvili v televizi a psali v novinách, vyhrál právě nějaký její zákazník.

Nevěděla který, ale šuškandou se dozvěděla, kdo že to v den slosování tak okázale slavil. A průšvih byl hotov. Od té doby se u nás dveře netrhly a telefon vyzváněl.

Samá gratulace… ale zároveň se každý zmiňoval, jak je na tom momentálně špatně, potřeboval by helfnout, nebo rovnou hrál na city, že dcerka je nemocná, potřebuje na léky, syn studuje, střecha je děravá, potřebuje opravu a kde na to vzít…

Když jsme si po týdnu uvědomili, co všechno jsme lidem slíbili, došlo nám, že z výhry budeme mít sotva polovičku a to se ještě neozvali příbuzní.

A zatím nás jen kontaktovali z kanceláře loterijní společnosti, ale výplatu že máme očekávat v průběhu měsíců, je to prý tolik peněz, že to není možné jen tak jednorázově vyplatit.

Otravní žadatelé o peníze nás ale nenechali být a počet škemrajících narůstal, až jsme z toho začali být drobátko šílení. Pak jsme byli pozvaní do Prahy a předali nám přístup k účtům.

Byl tu i nějaký psycholog, který nám kladl na srdce, abychom výhru drželi v tajnosti.

No, to přišel s křížkem po funuse. Přijeli jsme domů a tam už čekal hlouček lidí přímo před domem! Otočili jsme auto a jeli nazdařbůh do nejbližšího města, kde jsme doufali, že nás nikdo nepozná. Vzali jsme si hotel.

Jednoho dne jsme se ale vrátit museli… Žijeme pořád v našem rodném městě, lidé, co chtějí naše peníze, už ve své snaze trochu polevili, přesto nás někteří bývalí spoluobčané ještě zkoušejí otravovat.

Z peněz nám něco zbylo, většinu jsme ale rozdali příbuzným a na koho se nedostalo, ten s námi nemluví.

Děti dostaly dost, ale stejně mají málo. Tváří se uraženě, neví totiž, že jsme dali hodně na charitu a taky těm, kteří to opravdu potřebovali. Máme sice nový domek, ale rozhodně nic honosného, je to dřevostavba za městem. Chodíme pořád do práce, přestože bychom si zasloužili invalidní důchod.

Jsme na práškách

Standa je na antidepresivech, já beru prášky na uklidnění, obvykle si k tomu dám nějakou skleničku, to mi je pak dobře. Druhý den jsem ale na tom ještě hůř. Nevím, jak dlouho to můžu vydržet.

Peníze se tenčí, sice sami moc neutratíme, ale to víte, děti potřebují a taky vnoučata mají narozeniny, jsou každý rok Vánoce… Už se těším, až nebudeme mít vůbec nic. Bude klid. Budu se všem těm otravným fňukalům smát do očí, že nemáme nic. A kde nic není, ani smrt nebere…

Božena (61), jižní Čechy