V nemocnici nade mnou už lámali hůl a já si chvílemi přála umřít. Příchod nové pacientky všechno změnil.
Čekala jsem na smrt
Už léta trpím cukrovkou, ale postupem času jsem se s ní celkem naučila žít. Jenže je to nemoc nevyzpytatelná s mnoha riziky, a jen člověk trochu povolí v režimu nebo chytne jinou nemoc, je to pro něj mnohem nebezpečnější.
A to se před několika lety stalo i mně. Nastydla jsem, a protože jsem nějak „neměla čas“ na pořádné vyležení, dostala jsem silný zápal plic. Nakonec mě odvezli do nemocnice, kde zjistili další komplikace. Bohužel léčba nějak nezabírala, bylo mi stále hůř a hůř.
Po třech měsících v nemocnici si lékaři se mnou už pomalu nevěděli rady a v podstatě mi nedávali moc naděje na vyléčení. Mívala jsem dny, kdy jsem jen ležela, neschopná nic dělat a přemýšlela jsem o smrti jako o vysvobození.
Jenže pak jsem si zase vzpomněla na svou rodinu a přišlo mi strašně líto, že už bych je nikdy nemohla vidět… Zmítala jsem se mezi těmito pocity a netušila, jak to všechno dopadne.
Společné vzpomínky
Jednoho dne přivez,li na náš pokoj novu pacientku, zhruba tak v mém věku. Dostala volnou postel hned vedle mé. Sledovala jsem to bez zájmu, bylo mi ten den opravdu zle. Ani ona nevypadala, že by jí bylo nějak do skoku, ležela tiše a se zavřenýma očima.
Druhý den při vizitě jsem ze slov primáře vyrozuměla, že je také diabetička. Nějakou dobu jsme jen tak vedle sebe ležely, ani jedné nebylo do řeči. Pak jednoho dne na mě promluvila, to se jí asi udělalo trochu lépe.
Představila se jako Květa a požádala mě, jestli bych jí mohla půjčit papírový kapesník, že mi ho vrátí, až za ní přijde dcera. Podala jsem jí celý balíček a řekla, ať si ho nechá, že ho stejně už asi potřebovat nebudu.
Snažila se mě uchlácholit, prý mám věřit, že se uzdravím a pak si ještě jistě budu moct jít zatancovat. A začala nahlas vzpomínat, jak za mlada chodila na taneční odpoledne v městečku, u kterého nedaleko bydlela. V tu chvíli jsem zbystřila.
Vždyť tam já kdysi chodívala taky! Dala jsem se s ní do řeči a postupně jsme zjišťovaly, že jsme se tam musely potkat – chodily jsme tam totiž ve stejné době.
Při dalším hovoru jsme zjistily, že pocházíme ze stejného kraje, a dokonce z té doby máme několik společných známých.
Životodárná terapie
Od toho dne jsme si každý den chvíli povídaly o našem mládí.
Na povrch vyplouvaly dávno zapomenuté příhody, zážitky, lidi… Bylo to neuvěřitelně osvěžující – a úplně nejlepší na tom bylo, že přes veškeré původně nepříznivé prognózy lékařů se můj i její zdravotní stav začal postupně lepšit!
Doktoři měli radost, že léky konečně zabraly, jenže já věděla své. To naše vzájemné vzpomínky na mládí a povídání o nich nám oběma pomohly natolik, že jsme obě dostaly novou chuť do života, uzdravily se a byly propuštěny domů.
V ten den jsme se loučily se slzami v očích, ale šťastné; a slíbily jsme si, že zůstaneme v kontaktu. Píšeme si dodnes…
Jarmila (63), jižní Morava