Vlastní vinou jsem se dostala do situace, ze které je mi dodnes trapně.

Po většinu svého života jsem se snažila žít skromně. Byla jsem to vždycky já, kdo doma držel kasu a často k nelibosti manžela nebo dětí jsem odmítala utrácet za zbytečnosti.

Nikdy bych bývala neřekla, jak snadno se dá podlehnout různým cenovým lákadlům. Dokud jsem měla starosti o výchovu dětí, o jejich studium nebo o domácnost, téměř jsem se nezastavila.

Jakmile ovšem syn a dcera vylétli z rodinného hnízda, najednou jsem zjistila, že mám spoustu volného času – a žádné koníčky!

Měla jsem na to čas

Protože jsem předtím vždycky obracela každou korunu v ruce, a nyní už jsem nemusela, nedělalo mi problém nakoupit i věci, kterých bych si v minulosti ani nevšimla. Pořád ale ještě ve mně dřímala ta hospodyňka, hledící na úspory.

Samozřejmě, že jsem již předtím zaregistrovala nejrůznější zboží ve slevě, ale nyní jsem se začala na zlevněné výrobky zaměřovat víc. Bavilo mě to, stala jsem se tím doslova posedlou.

Protože v Praze je spousta obchodů, nákupních center a různých řetězců, mohla jsem neustále objevovat nějaké slevy.

Pracovala jsem už v důchodu jen na poloviční úvazek a tak jsem měla spoustu času různé obchody objíždět, sbírat letáky s akcemi a podle toho si organizovat svůj volný čas.

Manžel měl svůj fotbal, jezdil na ryby nebo občas poseděl s kamarády v hospodě, takže si těchto mých aktivit příliš nevšímal.

A peněz jsme měli nyní dost, protože jsme pronajímali jeden malý byt a při důchodu jsme si oba přivydělávali. Nic mi tedy nebránilo, jak se říká, v rozletu. Spadla jsem do toho opravdu po hlavě naplno!

Manžel nejprve mlčel

Nakupování ve slevách se pro mě stalo doslova sportem. Měla jsem vždy pocit vítězství, když jsem objevila nějakou opravdu levnou nabídku a snažila jsem se, abych dané potraviny nakoupila dřív, než budou vyprodány.

Neváhala jsem kvůli tomu brzy ráno vstávat, abych v den zahájení akce byla mezi prvními zákazníky. Na některých lidech, které jsem při této příležitosti potkávala, jsem viděla, že jsou stejně „postiženi“ jako já.

Kupovala jsem i věci, které jsme nepotřebovali, třeba čistě proto, že sleva se počítala na větší množství výrobků.

Brzy se nám doma začaly hromadit potraviny ve spíži i v ledničce, až si toho všiml i manžel. Tomu samozřejmě úplně neušlo, co mě teď baví, ale dosud to přecházel mlčením. Nyní se už občas odvážil zeptat, jestli jsem některé nákupy opravdu musela udělat.

Poukazovala jsem na skutečnost, jak to bylo všechno výhodné, ale můj partner nad tím jen kroutil hlavou. Až teprve, když jsem začala některé nespotřebované potraviny vyhazovat, začalo i mně docházet, že už to pomalu hraničí s nenormálností.

Zachránila mě dcera

Místo toho, abych ve svém úsilí rozumně polevila, zaměřila jsem svoji pozornost jinam. Pokud nemělo smysl shromažďovat doma potraviny, kterým pak prošla doba trvanlivosti, proč nekupovat ve slevě věci praktické?

Většina řetězců měla ve svých letácích i takovouto nabídku? Na mém životním stylu a mé posedlosti se tak nic nezměnilo a místo toho se nám doma začaly kupit samé „krámy“, jak říkal manžel.

Vůbec nic z toho jsme nepotřebovali, nakoupila jsem to všechno jen proto, že to bylo výhodné.

Kdo ví, jak bych dopadla, kdyby se bývala dcera se svým přítelem nedostala do finančních potíží. Potřebovala půjčit nějaké peníze a první, co mě napadlo, bylo, že si už nebudu moci dovolit jezdit den co den po různých slevových akcích.

Vzápětí jsem se za tu myšlenku zastyděla a najednou jsem viděla, jak jsem se v posledních měsících chovala. Dnes vím, že to přišlo v pravý čas.

Ještě nějakou dobu a bývala by se ze mě stala nemocná žena, která se obklopuje zbytečnostmi. Dcera už je na tom finančně dobře, ale já jsem se k té divné etapě svého života naštěstí už nevrátila!

Jana Z. (65), Praha