Život nám někdy zpětně ukáže, jak jsme byli vůči někomu nespravedliví.

Některé záhady a nepravdivá obvinění se odhalí až po dlouhé době. Skoro celý život mě moje dlouholetá kamarádka z dětství Eva obviňovala, že jsem jí v době dospívání vzala jednu důležitou věc.

Šlo o prstýnek s červeným kamínkem, který dostala od kluka, do něhož byla zamilovaná. Byla to taková dětská láska a oba se zanedlouho rozešli, ale Eva litovala, že jí nezůstal prstýnek jako vzpomínka.

Nikdy bych to neudělala

S Evou jsem jinak vycházela dobře, pravidelně jsme se vídaly i s rodinami. Ten prstýnek mi předhazovala jen občas a většinou v žertu. Jen párkrát jsme se v životě pohádaly a tehdy to myslela vážně. Já přitom měla svědomí naprosto čisté.

Jednak bych nikdy takovou věc nikomu neudělala, natož pak vlastní sestře – a neměla jsem důvod na ni žárlit, protože ten kluk se mi nelíbil. Eva mi to ale připomínala ještě na oslavě mých padesátých narozenin.

Už léta jsem se jejímu obviňování nebránila, jen jsem vždycky pokrčila rameny. Proto mě jednoho dne překvapilo, když za mnou sestra přišla a omluvila se mi. Nechápala jsem, jak to myslí a proč to říká.

Ještě více šokovaná jsem byla ve chvíli, kdy sáhla do kapsy – a vytáhla onen léta ztracený prstýnek!

Chtěl to dát do pořádku

Eva začala vysvětlovat dřív, než jsem položila první otázku. Zeptala se, jestli si pamatuji na jejího vzdáleného bratrance Jirku, který u nich byl ono léto na prázdninách. Před dvěma dny za Evou přišla Jirkova manželka.

Byl vážně nemocný a než zemřel, chtěl dát některé věci do pořádku. Jednou z nich byla i krádež toho prstýnku. V krátkém omluvném dopise, adresovaném Evě, byl nejen prstýnek s červeným kamínkem, ale i vysvětlení: Eva se mu líbila a na toho druhého kluka žárlil.

Obě nás to dojalo. Od té doby ale zase já kamarádce při každé příležitosti v legraci připomínám, jak mě celý život nespravedlivě obviňovala.

Ivana L. (52), Znojmo