Jednou po setmění, když jsem se vracela se synem domů, jsem na ulici zahlédla podivnou postavu. Když jsem došla blíž, náhle zmizela…
Před deseti lety jsme se s manželem a synem přestěhovali do jednoho z řadových domků za vesnicí. Jako v každém satelitu tu přes den moc lidí není. Právě i to byl jeden z důvodů, proč jsme chtěli z centra města pryč. Chtěli jsme být blíže přírodě a toužili jsme po klidu.
Mířil k jednomu z domů
Jednou k večeru, byl zrovna podzim, takže se začínalo stmívat o něco dříve, ale úplná tma ještě nebyla, a tak pouliční lampy ještě nesvítily, jsme se se synem Matyášem vraceli domů.
K našemu domku to bylo ještě asi padesát metrů, když jsem zahlédla člověka, který velice rychle mířil ke vchodovým dveřím jedné ze sousedních řadovek.
Dotyčného jsem nepoznávala
Protože jsem ten den ještě s nikým nemluvila, měla jsem radost, že si krátce popovídám se sousedem nebo sousedkou, které jsem téměř všechny znala, i když musím říct, že se mi ta postava nezdála příliš povědomá.
Viděla jsem ji pouze zezadu, byla celá v černém, ale podle obrysů a stylu chůze jsem usoudila, že se jedná o muže.
Najednou byl pryč!
Přidala jsem do kroku, a protože jsem od té postavy byla skutečně jen kousek, hned jsem se dostala do jejího zorného úhlu. A pak se stalo něco, při čem mě úplně zamrazilo – postava se najednou rozplynula do ztracena. Prostě zmizela.
Zůstala jsem stát jako opařená. Rozhlížela jsem se zmateně kolem sebe a stále si opakovala tutéž otázku: Je možné, že by mě klamal zrak? Že bych měla nějaké vidiny?
Nebylo po něm ani stopy
Bylo absolutně vyloučené, že by dotyčný stihl vejít do domu. Navíc jsem neslyšela jindy dost hlasité dveře. Žádný z domků nemá ani plot, takže se dotyčný neměl kde ukrýt.
A když jsem se podívala do domu, kam to vypadalo, že má ta osoba namířeno, tak chodba zůstala potemnělá. Žádné světlo se nerozsvítilo. A když jsem přišla k domu blíže, zjistila jsem, že to je poslední domek v ulici, kde ještě nejsou nastěhovaní žádní lidé.
Duch ze hřbitova?
První, co mě napadlo, bylo, že jsem viděla přízrak. Fakt, že naproti naší ulici je hřbitov, mě do toho dne nechával celkem chladnou. Na duchy a nadpřirozené věci jsem totiž do té chvíle nevěřila.
Musím se však přiznat, že od toho zážitku jsem se ale začala trochu bát a vždy, když jsem šla ulicí po setmění, tak se mě zmocňoval nepříjemný pocit.
Miroslava B. (48), východní Čechy