Hospodyně uzdravila mého syna, i když při tom musela zabít milovaného tvora

Nebohá Běla vrátila mé dítě do života

Hluboko v šumavských hvozdech se nešlo dovolat pomoci. Ale hospodářka v usedlosti na samotě si přesto věděla rady. Jen musela přemoci tu bodavou bolest u srdce.

Jezdili jsme na tu šumavskou samotu od mého dětství a ani si nevybavuji ten první zážitek, kdy jsme na odlehlou usedlost zvanou Ptáčkovna přijeli poprvé. Zkrátka jsme tam s mými rodiči jezdili od nepaměti.

Jen z vyprávění vím, že rodičům tu oázu klidu poradil navštívit otcův kolega z výzkumného ústavu. “Tam si odpočineš, jako nikde.

Je to dokonalá a ztracená samota, nikde nikdo, jen ptáci, zajíci, srnci a laně…” Tátův kolega vyjmenoval prý veškerou místní faunu a otec se pro to místo nadchl ještě dřív, než jsme tam vyrazili.

Máma už se dávno smířila s tím, že dovolená s vědcem se asi nikdy nebude odbývat podle konvenčních pravidel. Tedy žádné hotely, ani kempy, natož snad pobyt někde u moře.

Táta si chtěl vyčistit hlavu v Čechách spjat s přírodou a pokud to mělo být v šumavských hvozdech, nemělo to chybu.

U Ptáčků

Zvykla jsem si tu rychle. Nejdřív jsem chvíli litovala, že tu nemám žádné kamarádky, ale místní zvířátka mi je brzy vynahradila.

Jediný zástupce fauny, na kterého otcův kolega možná záměrně zapomněl, byl kohout, který upozorňoval na skutečnost, že je na samotě svrchovaným pánem, od božího rána.

Ale i na toho jsme si zvykli, zvlášť, když jsme věděli, že od členek jeho harému máme na stole k snídani každé ráno čerstvá vejce uvařená ve skořápce na měkko.

Prázdniny mého dětství se tedy odehrávaly z velké části u Ptáčků. Když jsem později měla svou vlastní rodinu, nemohla jsem své děti o ten zážitek připravit. Můj manžel pro takový způsob trávení dovolené naopak vůbec smysl neměl.

Byl s námi u Ptáčků jen jednou a když se ráno, asi v půl desáté, probral, nebylo mrzutějšího tvora. “Vezmu sekeru a tomu strašnýmu kohoutovi useknu hlavu,” prohlásil naštvaně.

Když se dozvěděl, že paní Ptáčková má kohouta a své slepice všechny na dožití, všechny je zná jménem a nikdy žádné zvíře nezabila, jen kroutil hlavou. A tak jsme si děti rozdělovali.

Jedno léto jsem jela na Šumavu se starší Kateřinou, podruhé s mladším Jirkou, potřetí se všemi k moři.

Odříznuti od světa

No, a přišel rok, kdy to vypadalo, že budu u navždy jezdit do Ptáčkovny jen s Jirkou, schylovalo se k rozvodu. Jiřík se pokaždé moc těšil, myslím, že je celý po mém otci, který to místo tolik miloval.

Těšil se i tehdy, kdy vytoužený pobyt na krásném místě mohl skončit smutně. Bylo to třetí den po našem příjezdu, když se v noci přihnala strašná bouřka.

Přes jedinou přístupovou cestu byly hustě popadané stromy a my se ocitli na té samotě hluboko v lese zcela odříznuti od civilizace.

Za normálních okolností by to tak dramatické nebylo, protože paní Ptáčková byla i po nedávné smrti svého muže zcela soběstačná a dokázala se o sebe postarat, potravin měla dost, spoustu si jich sama vypěstovala a měla své milované slepice, které jí snášely ta vynikající vajíčka.

Lidé z vesnice, která odsud byla teď nedosažitelná o její schopnosti přežít za každých podmínek dobře věděli.

Bylo jasné, že cestu musí lesáci pročistit, ale zrovna to moc nehoří, Ptáčková je jistě v klidu. Jenomže s odcházející bouřkou na mého Jirku zaútočil nějaký bacil. Asi si ho přivezl už z Prahy.

Bakterie, nebo virus, to už se těžko zjistí a tehdy mě původ té jeho choroby tolik netrápil jako spíš otázka, jak syna rychle vykurýrovat.

S paní Ptáčkovou jsme nasadily bylinky a obklady, měla jsem jedno plato acylpirinu, který horečku trochu srazil, ale druhý den na tom byl Jirka ještě hůř. Jen hořel a blouznil. Neměli jsme žádnou možnost, jak zavolat lékaře.

Signál tu nebyl, počasí pod psa, vydat se na obtížnou cestu pro pomoc by bylo riskantní a navíc jsem musela být s Jirkou, nemohla jsem ho opustit. Byla jsem zoufalá.

Velká oběť

Seděla jsem u postele těžce oddychujícího Jiříka, držela ho za ruku a druhou jsem ždímala obklad, který jsem mu vyměňovala na čele. Vrzly dveře, potichu vstoupila stařena, snad ještě ohnutější, než obvykle, bylo vidět, že ji Jirkova nemoc trápí.

Postála u lůžka a dlouho pozorovala mé dítě. Pak se zhluboka nadechla a řekla pevně: “Tady pomůže jen Běluna!” Měla jsem otázku v očích, ale věděla jsem že otázky nemluvná paní Ptáčková moc ráda neměla.

A ostatně jsem byla zvyklá, že časem se od ní přece jen vše potřebné dozvím. Paní Ptáčková se pomalu odšourala a já jsem s bolestí na hrudi dál pozorovala svého syna, jak bojuje s neviditelným nepřítelem.

Pak jsem uslyšela zvuk, ze kterého se mi udělalo intuitivně špatně, aniž bych jeho původ byla schopna dešifrovat. Nevím, jak to hospodyně dokázala, ale slepice, která přišla tím úderem ostří sekyry o hlavu, předtím nevydala žádný zoufalý výkřik.

Přesto byl zvuk sekery oddělující hlavu od těla Běluny, mrazivý. Výstavní kvočna paní Ptáčkové právě položila život za život mého syna.

Dostal sílu

Paní Ptáčková, zkušená šumavská obyvatelka a příležitostná bylinkářka, se nemýlila. Slepičí vývar ze zdravé a silné nosnice probudí k životu každého. Podá-li se nemocnému člověku, dodá mu všechny nezbytné látky a spoustu energie, která nemoc přemůže.

Organismus dítěte má navíc obrovskou schopnost regenerace. Stačí ho jen nastartovat. Slepičí vývar s česnekem voněl celou chalupou a na Jirkovi bylo vidět, jak s každým douškem nabírá sílu.

Už za tři hodiny na tom byl líp. Pak se začal potit, nestačily jsme měnit prostěradla a pyžama, ale Jirka dostával barvu a začal s námi mluvit a ráno už se na mě mile usmíval. Dopíjel poslední hrníček vývaru a řekl: “Mami, to je dobrota.

Já už chci vstávat.” Vyhrkly mi slzy do očí, objala jsem ho a za chvíli měl kabátek od pyžama zase celý mokrý, ale byl v tom nevinně.

Lesník na scénu

“Kde je hospodářka?” rozrazily se pozdě odpoledne dveře do pokoje a dovnitř nakoukla vousatá hlava místního lesníka. Když mě viděl ubrečenou, zbledl i pod tím hustým porostem. Rychle jsem se usmála: “Je někde tady, všechno je v pořádku.” Oddechl si viditelně.

“Já vidím na špalku čerstvou krev, to tady nebejvá k vidění, tak mě to vyděsilo.

Jdu sem přes tu spoušť na cestě celej boží den v tej slotě, povídám si, co tam ty ženský s tím klukem chudákem, co si tam teďko počnou, jestli se jim tam něco přihodí, tak jsou v prďousích, to si říkám!” Lesník byl na rozdíl od paní Ptáčkové chlapík bodrý až rozverný.

Hluboko do noci jsme se s ním pak smáli, jak hlavně paní Ptáčkové pomáhal zaplašit smutek ze ztráty její milované výstavní kvočny.

Na Bělunu jsme si daly i my po dvou sklenicích místní pálenky, ale samozřejmě “od cesty” se podíval do láhve hlavně lesák Vávra. Unaveného jsme ho pak uložily na lavici v kuchyni, něco zamumlal a za chvíli chrápal až se třásla chalupa.

To už jsem na paní Ptáčkové viděla, že je s odchodem slípky smířená. “Hlavně, že to pomohlo, holka. Ale já vím, co je třeba. Jen mýmu Josefovi, tomu už holt nepomohlo nic. Byl to starej dědek. Já už taky brzy zaklepu bačkorama, ale odsud mě nikdo nedostane. Jen nohama napřed.”

Kohout mlčel

Poslouchala jsem povídání paní Ptáčkové, paní Běty, která mi, jak byla zvyklá, pořád říkala holčičko, a zjistila jsem ten večer, že ačkoliv sem jezdím celý život, nic o té obyvatelce samoty vlastně nevím.

Alespoň ne to podstatné, její příběh. Slyšela jsem ságu o nenarozených dětech a zemřelých dětech, o manželovi který nebyl tak dobrosrdečný jako pan Ptáček, o těžkém ale krásném životě na Šumavě.

K ránu jsem pak vedle svého syna usnula a spala tak tvrdě, jako nikdy. Nevím, jestli tenkrát kohout zakokrhal. Myslím, že držel pietu.

Eva (55), Praha