Vypadá to, že někteří lidé jsou nám opravdu osudem předurčeni. Muž, kterého jsem kdysi milovala, je nyní opět součástí mého života.
Někteří lidé se nám do života vrátí, protože tam prostě patří. Alespoň já s tím mám tedy velkou zkušenost, i když jsem slyšela o více případech, kdy se lidé po mnoha letech dali znovu dohromady.
Já jsem svého prvního muže hodně milovala, ale manželství bohužel nedopadlo dobře. Když jsme se rozváděli, nenapadlo by mě, že se Lukáš znovu ocitne po mém boku.
Příliš mladé manželství
Lukáš byl mým spolužákem na gymnáziu. Chodili jsme do stejného ročníku, ale já do áčka, on do béčka. Často jsme se vídali na chodbách, protože naše dvě třídy spolu sousedily. Jednoho dne mě Lukáš pozval na rande. Protože se mi líbil, neodmítla jsem.
Bylo nám tehdy sedmnáct let a já jsem si prožívala první krásnou studentskou lásku. Tehdy jsem byla přesvědčená, že Lukáš je tím pravým a jediným až do konce života. V duchu jsem si kreslila, jak s ním kráčím do svatební síně a jak spolu máme děti.
Vztah nám vydržel až do maturitní zkoušky. Hned poté jsme si skutečně naplánovali svatbu, a přestože nám to oboje rodiče rozmlouvali, šli jsme do toho po hlavě. Lukášovi rodiče měli rodinný domek a nám v něm přenechali jedno patro.
Příliš mladá manželství ale doplácejí na své velké ideály a přesně to se stalo i nám.
Něco jiného je krásná, ale nezávazná láska a něco jiného žít s někým pod jednou střechou a mít spoustu povinností. Pomalu jsme si přestávali rozumět a zjišťovali jsme, že to bylo opravdu všechno uspěchané. Naše manželství trvalo jeden rok.
Pak jsme to vzdali a v tichosti se rozvedli. Tentokrát nám už nikdo nic nerozmlouval.
Drama kolem syna
Vrátila jsem se domů, k rodičům. Lukáš přijal místo ve firmě, která vysílala pracovníky na montáže do zahraničí. Ztratili jsme postupně mezi sebou kontakt, i když jsme se vlastně ve zlém nerozešli a slíbili jsme si, že zůstaneme alespoň kamarády. Já jsem si časem našla jiného přítele.
Do svatby už jsem se ale nehrnula, a to ani tehdy, když jsem zjistila, že jsem v jiném stavu. Čekal mě pak drsný šok. Přítel měl totiž současně se mnou i jinou partnerku a ta rovněž otěhotněla. Když si měl mezi námi vybrat, zvolil tu druhou.
Já jsem nechtěla jít na interrupci, už kvůli varování lékařů, že bych pak už nemusela mít děti. Zůstala jsem proto svobodnou matkou.
Narodil se mi syn. Když jsem mu vybírala jméno, rozhodla jsem se, že se bude jmenovat Lukáš. Cítila jsem, že svého bývalého manžela a první lásku mám stále moc ráda.
Neměla jsem jednoduchý život, protože otec malého Lukáška se soudil o alimenty a vlastně skoro nic neplatil.
Moje druhé manželství se starším rozvedeným mužem bylo tak trochu vytržením trnu z paty. Marcel byl ale hodný a staral se o nás. Nic nám nechybělo. Byla jsem mu vděčná za to, že můj syn prožil klidné dětství.
Věkový rozdíl patnácti let se ale projevil Marcelovými zdravotními problémy. Prodělal dva infarkty, které jeho tělo zvládlo. Ten třetí už ne. Stala jsem se tak vdovou.
Náhodné setkání
Ze syna vyrostl hodný a inteligentní mladík. Jednoho dne jsme spolu byli v Praze na nákupech. Na chvíli se ode mě vzdálil a já na něho zavolala jeho jménem.
Jaké bylo moje překvapení, když se ke mně spolu se synem přihlásil i ten „můj“ Lukáš, tedy bývalý manžel.
Čas na nás obou zapracoval, přesto jsem vnímala, že to krásné, co jsme spolu prožili, ani ve mně ani v Lukášovi nezmizelo. Byl samozřejmě překvapen, že jsem svého syna pojmenovala po něm. Syn nás pak nechal, abychom si popovídali o samotě u kávy. Domluvili jsme si další „rande“.
Lukáš se také podruhé oženil a byl už pár let rozvedený. Po jedné schůzce následovala další a po třiceti letech jsme se znovu dali dohromady. Zatím jsme spolu dva roky a rozumíme si víc, než předtím v mládí!
Jana N. (52), Kladno