Kdyby včas nezasáhla má jediná dcera, zřejmě bych přišla kvůli vztahu s o celou generaci mladším mužem o všechen svůj majetek. Utrácela jsem tehdy jako šílená.

Byla jsem po smrti manžela dlouho sama. Má dcera se odstěhovala do jiného koutu republiky a její návštěvy byly poměrně řídké.

Pracovala jsem na živnostenský list jako odhadkyně starožitností a práce ubývalo, jak začaly pozůstalosti vyřizovat mladí odhadci, kteří se nerozpakovali dohodnout s pozůstalými na patřičných cenách, však tušíte, o čem mluvím. Ale o to tu nakonec ani nejde.

Mně se ale docela hodilo, že už jsem pracovala tak nějak na půl plynu, měla jsem nějaké peníze ušetřené, pronajímala jsem dva byty v Praze, a kdyby bylo nejhůř, mohla bych prodat dvě další nemovitosti na venkově a slušně veliké pozemky. A také jsem koneckonců měla nárok na důchod, takže jsem si nemohla stěžovat.

Hříšné myšlenky

A jak jsem tak měla víc času, začala jsem mít myšlenky poněkud nezbedné. Muž mi teď citelně chyběl. O co jsem přicházela velkou část života, se rozhodlo mé tělo zřejmě dohnat. Jenomže jak na to? Že bych to zkusila přes seznamku, to nepřicházelo v úvahu.

Zaprvé je to ponižující a pak, kde je nějaká romantika? Jak se do sebe mohou zamilovat dva lidé, kterým to v podstatě nařídí nějaký počítač, nebo zaměstnankyně agentury? Touhle cestou nikdy! To jsem se raději rozhodla nároky svého těla uspokojit jinak.

Doba je moderní a já nejsem žádná puritánka, tak co… Dnes vám potřebné rekvizity dovezou až domů a velmi decentně, v podstatě tajně, nikdo se nic nedozví.

Zásilková služba, kterou obchod s takovým zbožím používal, měla pro náš okrsek jedno dodávkové auto s mladým řidičem. Jezdil pořád ten samý.

Když mi předával balíček, nemohl o diskrétně zabaleném obsahu nic tušit, ale pozoroval mě s takovým potutelným úsměvem, že jsem byla celá v rozpacích, ostatně červenala jsem se už ode dveří a než jsem došla k brance,byla jsem rudá jako rak.

Takový hezký…

Ten chlapec mi byl moc sympatický a líbil se mi jako muž. Kdybych měla kuráž, řekla bych mu to, ale zmohla jsem se jen na to, že jsem stále objednávala dál. Všelicos, co mě napadlo a co jsem vlastně ani nepotřebovala.

Jen proto, abych zase viděla toho mého chlapíka, co se tak krásně smál. Byly to jen záminky, jak ho vidět, něco jako když František Koudelka ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje, chodil za Blankou pořád rozměňovat drobné.

A i my jsme se nakonec dali spolu do řeči. Když jednou prohodil, že to je dnes jeho poslední balíček a má chvíli času, automaticky ze mě vypadlo, jestli nechce zajít na kávu.

Byla to sladká káva, silná a voňavá, chcete-li brazilská, ale pro mě měla podobu rajského ovoce, které jsem tak dlouho neochutnala. Druhý den přijel už bez balíčku a za týden se ke mně nastěhoval.

Bral to hopem a já jsem se ničemu nebránila, moje hormonální bouře se mnou dělala velké věci a zcela mi zatemnila mozek. Zamilovala jsem se jako šestnáctka.

Svému miláčkovi jsem snášela modré z nebe, ve slabých chvilkách mě polévala hrůza, že by mohl odejít za jinou a přišla bych o něj. Skoro každý druhý den jsem objednala nějaký dárek, který si on sám, jako doručovatel, přivezl.

Nebyly to ovšem žádné ty hračky pro dospělé pány, tou jsem přece byla já! Dostával elektroniku, hodinky, gramofonové desky, drahá vína, trendové oblečení. Peníze se jen kutálely a mně to dělalo radost.

Sluší mu jen bavorák

To, co mi radost nedělalo, byly nenávistné reakce lidí. Nejdříve se na mě začali dívat úkosem sousedi, přestali mě zdravit, starý Vejražka z přízemí si přede mnou dokonce odplivl.

Pak jsem tu zášť pocítila i v naší místní samoobsluze a za chvíli na každém kroku. Prostě malé město… A když jednoho dne  přijela dcera s rodinou a došlo jí, co u mě dělá ten o dvacet pět let mladší chlapec, začala vyvádět, jako pominutá.

„Takže vy spolu žijete, spíte? Vy dva? To se mi snad zdá! No matko, přišla jsi o rozum? Podívej se na sebe, podívej se do zrcadla! Vidíš se? Víš, kolik, ti je? Zbláznila ses?“ Práskla dveřmi se slovy, že už mě nechce ani vidět a že špatně skončím.

Nejhorší na tom celém příběhu je, že vlastně měla pravdu. Jaromír, jak se jmenoval můj milý, začal mít nároky stále vyšší a vyšší. Dostal auto, ale toho Renaulta měl jen chvíli, v tom on mi jezdit nebude, jak jsem se dozvěděla. Takže si vybral sám. Ukázalo se, že jeho oblíbenou značkou je BMW. Pak přišla na řadu motorka…

Sbohem, lásko

Pak už jsem Jaromírovi dávala přímo peníze, přestal se živit jako řidič a ještě ze mě vymámil druhý byt, aby měl taky „své soukromí, přece, ne???“ Mé úspory se brzy ztenčily tak, že jsem musela prodat pozemky na venkově.

Když mě Jaromír požádal o ruku a já jsem se odhodlala to sladké tajemství prozradit dopisem dceři, porušila své předsevzetí a přijela. Dostavila se ovšem i s manželem, a dokonce s nějakými chlápky z bezpečnostní agentury a právníkem.

Jaromíra, na kterého byt ještě nebyl převedený, vypoklonkovali, na všechno dali jiné zámky a mně dal právník podepsat nějaký papír, že souhlasím s mým umístěním v sanatoriu Rozkvetlá růže. Pobyla jsem si tam půl roku.

Byla to vlastně psychiatrická léčebna, ale taková lepší. A závislosti na mé lásce mě s pomocí antidepresiv skutečně zbavili. Když si na Jaromíra vzpomenu, tak si povzdechnu, ale už vím, že takhle je to lepší.

Liběna (69), střední Čechy