Tedy nemohu zrovna říct, že se tomu už dneska smějeme… Ta situace málem způsobila, že jsme se nakonec rozvedli, k tragédii byl skutečně jen krůček.

Jeden pitomý rozbitý vypínač. Ta krabička na zdi téměř symbolicky vypnula naši rodinnou pohodu a měli jsme co dělat, abychom vše jakž takž dostali do původních kolejí. Začalo to přitom tak nevinně… Jednoho dne se u nás doma v předsíni rozbil vypínač.

Tyhle věci se rozbíjejí tak nějak samy od sebe, mám pocit, že je mnoho takových výrobků, které jsou už v továrně nastavené, aby se po čase rozbily a vy jste si museli koupit to samé znovu. Je to mazané, že?

Kam by výrobce přišel, kdybyste si od něj něco koupili a ono vám to vydrželo celý život? Na buben, asi! Čili jednoho dne přijdu domů, rozsvítím… a nic. Nerozsvítím. Necvaklo to, ta krabička neposlechla, necvakla. No nic, jdu popaměti do kuchyně a rozsvítím tam.

Budiž světlo! On až přijde Richard, on se na to podívá, je to šikulka, rozumí všemu, už přidělal pár obrazů, dveře namazal, nohu od stolu podložil. O žárovkách ani nemluvím… Šla jsem v klidu žehlit, tahle práce mě moc baví a uklidňuje.

Nejdřív jsem ovšem nakrmila naše kočičky, těšily se, co bude dobrého. V půl šesté zarachotil klíč a Ríša kráčí do dveří. Slyším zvuky ťukání do krabičky od vypínače, dle očekávání se nic neděje. Nebo tedy děje, ve tmě Richard poráží květináč na skříňce.

Ještěže jsou v něm jen umělé kytky, živé by v předsíni nepřežily, je tam pořád tma. Nicméně to manželovi nebrání v tom, aby sprostě zaklel. Pak vráží do kuchyně. „Zuzano, tam nesvítí světlo, cos  s tím dělala?“ Povídám, že nic, to samo.

„Mohl by ses na to podívat? Bude to jistě nějaká pitomost, ty jsi takovej šikovnej,“ povídám bezelstně.

Jde na to!

Polichocený muž něco zabrblá, dostane večeři, láhev piva a u televize už společně trávíme dál naše manželské soužití, které má za sebou řadu úspěchů, dnes už včetně tří vnoučat.

Prožili jsme hezké časy a nenecháme si je kazit vypínačem, že… Ještě ten večer došlo v předsíni k několika karambolům, ale pak jsem vzala z ložnice svou lampičku a s prodlužovačkou ji postavila na skříňku v předsíni místo květináče s umělou kytkou.

Fungovalo to takhle tři týdny. Ano, tři neděle jsme po příchodu domů automaticky hmatali po vypínači, který nefungoval, a pak teprve šátrali po lampičce.

Když ji Richard tímhle způsobem srazil na zem potřetí a opět v ní musel vyměnit rozbitou žárovku, konečně se rozhoupal a jednoho dne popadl šroubovák a pustil se do vypínače. Musel ovšem vypnout elektřinu v bytě a já mu svítila svíčkou.

Když vypínač rozšrouboval, zjistil, že ať dělá co dělá, není schopen přinutit vypínač fungovat. V dobré víře jsem se mu snažila poradit, vypadl z toho nějaký plíšek, tak jsem navrhovala ho někam strčit. Prý mám hlavně svítit.

Jen při svíčkách

Padly na to dvě svíčky a od vosku jsem měla obě ruce. Zbytečně. Druhý den přinesl manžel vypínač nový. Zase jsem svítila a zase marně.

Vypínač byl jiný nepasoval tam a taky měl nějaký záhadný mechanismus, kvůli kterému jsme oba nevěděli, kam který drátek strčit.

Když dostal Richard třetí ránu elektrickým proudem, protože si vždycky myslel, že už na to přišel a chtěl to vyzkoušet, opatrně jsem se zeptala, jestli by nechtěl zavolat Milana. Na ten pohled ve světle svíce nikdy nezapomenu. Hodil by se do nějakého hororu.

Nevím, jak dlouho ten pohled trval, ale stačil se mi vrýt do paměti. Pak vidím jako dnes, jak bere zbytky obou vypínačů, šroubovák, kleště a všechno to letí proti zdi. Následoval příval sprostých slov a já jsem poprvé viděla svého muže dokonale hysterického.

Po skoro třiceti letech manželství jsem najednou zjistila, že je to hulvát, sprosťák, hlupák a budižkničemu a hned jsem mu to řekla. Také jsem něco odhodila, to už vidím jako v mlze.

Řekl mi něco, co uráželo mou inteligenci, tak jsem hned urazila tu jeho a přidala jeho rodinu, zejména otce, který byl v rodině svou nešikovností proslavený, ačkoli vášnivý kutil, téměř až do jeho smrti jsme nejméně jednou měsíčně řešili nějaký jeho úraz.

Klepl se kladivem do prstu, řízl se, praštil do hlavy a tak dále. Takové srovnání tedy Richarda bolelo.

Vpálil mi, že jsem měla jít za tím Milanem, jistě bych měla život mnohem krásnější, ten by mě srovnal do latě, možná by sundal pásek, a to aspoň jednou týdně. On byl Milan známý hrubián, ale jevil o mě vždycky velký zájem.

Nevím, co ví

Prokleli jsme své rodiny vzájemně, nevynechali ani sourozence. Ten den šel Richard do hospody a já zavolala Milana. Byl tam hned, přinesl vypínač, a když zjistil, že je kupodivu čistý vzduch, hned to na mě zkoušel.

Nic příjemného, ale co jsem mohla dělat, když můj muž byl takový nešika. Někdo ten vypínač zprovoznit musel. Když Milan zjistil, že se mnou nic nebude, stroze se rozloučil a odešel do hospody.

Tam už seděl Richard, takže oba rivalové skončili u jednoho stolu a piva a panáky kolovaly dlouho přes půlnoc. Manžel přišel domů nad ránem a jak odvykl používat vypínač, po tmě převrhl skříňku a židli, strhl z věšáku kabáty, urval jim poutka.

Přišla jsem v noční košili a rozsvítila. Něco zabrblal a odpotácel se do kuchyně, kde usnul na kanapi. Od té doby je ale Richard s Milanem velký kamarád a žárlivost ho přešla. A to trvá dodnes.

Zuzana (67), Liberec