Když se moje vnučka před půl rokem vydávala na svou vysněnou cestu, měli jsme o ni všichni velký strach. Teď už měla být doma, ale není.
Denisa ještě hubenější než dřív a dočokoládova opálená mi mává z monitoru počítače. „Ahoj babi, neměj strach, jsme v pořádku.“ No vypadá to, že vnučce opravdu nic moc nechybí. Ale strach mě stejně neopouští. Ani moji dceru, která se ale snaží tvářit statečně.
Co má také konečně dělat, když je její dcera daleko tisíce kilometrů. Náš krátký rozhovor pře skype už nijak nekomentujeme. Jsem ráda, že mi umožnila vidět vnučku. Těžko říct, kdy se nám zase spojení podaří.
Velká sportovkyně a snílek
Moje vnučka Deniska od mala sportovala. Ze všeho nejraději běhala a jezdila na kole. Také vždy toužila procestovat celý svět. Začala proto jezdit na kole. Nejprve po vlastech českých. Pak se le vydávala dál a dál po Evropě.
Před rokem absolvovala měsíc na kole v Anglii. Jenže tak krátké trasy už jí nestačily.
Výlet všech výletů
Se svým přítelem, který byl také cyklistický nadšenec, nakonec vymysleli výlet do Asie. Vše pečlivě naplánovali, zařídili si odklad studia a vyrazili na půlroční dobrodružství. Celá rodina to Denise moc přála, ale současně jsme měli velké obavy.
Denisa s přítelem nám ale pravidelně podávali o sobě zprávy a vše probíhalo, podle jejich plánu.
Mlčení bylo hrozné
Když naplno vypukla epidemie v Číně, ztratili jsme s vnučkou na nějaký čas kontakt. Byla to šílená situace a takové bezesné noci a dny plné zoufalství, nikomu v životě nepřeji. Pak se Denisa konečně po několika týdnech ozvala odněkud z Malajsie.
Snažili se dostat do nějakého letadla do Evropy, marně. Nakonec se ocitli na malém ostrově, kde je zatím relativní klid, i když i tam platí řada omezení. Šance na návrat domů je zatím mizivá.
Půl rok jejich výletu už vypršel a oni jsou stále v cizí zemi s minimálními prostředky, zavření nějaké laciné ubytovně. Je to hrozná bezmoc.
Irena V. (67), Sokolov