Mohou nám naši blízcí po své smrti zasahovat do života? Některým lidem se to přihodilo!

Už je to hodně let, co se mi tenhle příběh stal, ale byl to tak silný zážitek, že na něj do smrti nezapomenu. Měla jsem o deset let staršího bratra Lukáše. Obdivovala jsem ho, byl ve všem mým vzorem.

Jednoho dne, když mi bylo šestnáct pryč, jsem se dozvěděla strašnou zprávu. Lukáš je nevyléčitelně nemocný a není šance, že by se uzdravil.

Byla to jeho poslední písnička

Celý můj svět se tenkrát změnil. Lukáš nesl svůj osud statečně. Nechtěl, abychom ho litovali. Přál si naopak co nejvíc toho ještě zažít. Dokud to šlo, jezdili jsme s ním a s rodiči na výlety a snažili se nemyslet na to, že smrt se blíží mílovými kroky.

Potom, když už jezdit nemohl a ležel nejprve doma a následně v nemocnici, trávila jsem s ním spoustu času. Pouštěla jsem mu jeho oblíbené písničky, zejména jednu, kterou měl nejradši. Shodou okolností to byla i poslední písnička, kterou poslouchal.

Než jsem za ním přišla znovu, upadl Lukáš do kómatu, ze kterého už se neprobral. Za několik dní v nemocnici zemřel.

Uvědomila jsem si důvod

Z bratrovy smrti jsem se dlouho a těžce vzpamatovávala. Definitivně jsem se vzchopila, až když jsem začala chodit s klukem, kterého jsem měla moc ráda. Jednoho dne jsme byli u nás doma sami – rodiče odjeli na víkend na chatu.

Najednou se zničehonic samo zapnulo rádio. Chvíli v něm jen tak cosi chraptělo a pak se ozvala ona Lukášova písnička! Po těle mi přejel mráz. Nebyla jsem schopná pohybu. Ani můj kluk si nedovedl vysvětlit, co se to děje. Rádio nešlo vypnout.

Zmlklo samo, teprve když písnička dozněla. A pak jsem uvědomila, co je za den: Lukášovy narozeniny! Málem jsem na ně zapomněla. Ještě téhož dne jsem šla k bratrovu hrobu, dala tam čerstvé květiny a zapálila svíčku.

Od té doby jsem na tohle datum už nikdy nezapomněla – po celých dalších osmadvacet let!

Simona L. (48), Třebíč