Současná pandemie přinesla nejen mnohá omezení, ale i příběhy se smutným koncem.

Jsem už hodně stará, ale paměť mám pořád dobrou. Měla jsem bohatý život, na vztahy, na rodinné záležitosti, na zážitky. Školní léta si pravidelně připomínám na setkáních s bývalými spolužáky, i když je jich s přibývajícími lety bohužel stále méně.

Dva své nejlepší přátele ze základní školy jsem bohužel ztratila v těchto pohnutých dnech.

Přátelství na celý život

Honza a Jarda spolu seděli v jedné školní lavici od první až do deváté třídy. Já jsem se svojí nejlepší kamarádkou Jarmilou seděla hned za nimi.

Hned od prvních školních týdnů jsme vytvořili takové spiklenecké přátelství, i když to zrovna mezi dívkami a chlapci nebývalo zvykem.

Neztrácelo se to ani tím, jak jsme dospívali, spíš naopak upevňovalo. Naše třída byla celkem dobrým kolektivem, nikdo se nad nikoho nepovyšoval, nikdo nikomu neubližoval.

Doba tenkrát v padesátých letech nebyla snadná, ale jako děti jsme si dokázali vytvořit svůj svět i po škole. Tohle přátelství vydrželo pak po dlouhá léta.

Mívali jsme třídní srazy pravidelně ne každých pět let, jak bývá obvyklé, ale skoro každý rok. Život nám míchal kartami a přinášel různá překvapení. Já i Jarmila jsme se dobře provdaly, měly jsme hodné partnery a každá jsme přivedla na svět dvě děti.

Honza a Jarda to měli se vztahy složitější, postupně se oba rozvedli a našli si mladší partnerky, jak to občas v životě chodí. Na žádném třídním srazu ale nikdy nechyběli, ani v tak převratných nebo těžkých dobách, jako byl rok 1989 nebo tisíciletá povodeň.

Dvakrát i třikrát za rok

Všichni jsme spokojeně zestárli a překonali hranici sedmdesáti let. Během té doby už jsme se bohužel museli s některými lidmi naposledy rozloučit. Začalo to kdysi učitelským sborem a později jsme přišli i o řadu spolužáků.

O jednu kamarádku dokonce ještě před jejími čtyřicátinami, tehdy to byla opravdová tragédie, protože celá její rodina se zabila v autě. Po šedesátce už bylo přirozené a předvídatelné, že nás někteří souputníci životem budou opouštět.

Nakonec nás vydržela parta osmi lidí, mezi nimi i ono pevné jádro: já, Honza, Jarda a Jarmila.

O Honzu jsme se jeden čas dost báli, protože u něho našli rakovinu a prodělal chemoterapii. Podařilo se mu ale nad zhoubnou nemocí zvítězit, takže nakonec nechyběl ani na jednom třídním srazu.

Ty už se nyní konaly nejen každoročně, ale i dvakrát nebo třikrát za rok, protože jsme nevěděli, zda se příště znovu všichni shledáme.

Jarmila a Jarda už žili sami, o své životní partnery přišli v nedávné době. Sraz jsme měli naplánovaný i na letošní březen. Jenže pak se najednou celý svět úplně změnil a už jsme se nesešli!

Nic už nebude jako dřív

Zprávy o tom, jak se šíří nová nemoc, jsem sledovala nejprve okrajově. Teprve když zasáhla i naši zemi, začala jsem se bát. A když pak skoro ze dne na den všechno zavřeli, bylo jasné, že další sraz se spolužáky jen tak nebude.

Nezbývalo, než se těšit, až ta omezení pominou. O to více jsem se těšila, až znovu lidi, kteří mě provázeli vlastně po celý život, znovu uvidím. K tomu ale už bohužel nedojde. Zůstali jsme už jenom já a Jarda.

O Honzovi jsem se nejprve dozvěděla, že leží v nemocnici s podezřením na koronavirus.

To se bohužel potvrdilo. Organismus, který byl oslabený předchozím bojem s rakovinou, náporu nemoci neodolal. Můj spolužák se zařadil mezi oběti pandemie. Nejhorší pro mě bylo, že jsem se nemohla jít se svými bývalými spolužáky ani rozloučit!

Hana L. (73), Praha