Těžce nemocný manžel tvrdil, že mi pokuta nepřišla. Až po deseti letech dorazila exekuce na můj starobní důchod.
Tehdy jsem byla pracovně přeložena z krajského města, kde jsem bydlela, do Prahy. Nejvyššímu vedení jsem se zdála schopná natolik, že si mě přáli mít na ústředí. Mohla jsem být sice pyšná na své schopnosti, ale bylo to pro mě hodně náročné.
Musela jsem bydlet v podnájmu a domů přijížděla v pátek večer. Situace byla komplikovaná tím, že můj manžel byl vážně nemocný. Každý víkend – po nelehké práci – to bylo pro mě ještě mnohem náročnější doma.
Musela jsem za sobotu a neděli namísto odpočinku nejen uklidit, ale také manželovi navařit na všední dny, co zůstal sám.
Souhra náhod stála proti mě
Ten den jsem přijela déle než běžně, protože se v práci objevily komplikace, které bylo třeba řešit. Přihnala jsem se na autobusovou zastávku, a tam zjistila, že nemám jízdenku. V danou chvíli ji nebylo kde koupit.
Nezbylo nic jiného, než risknout jízdu na černo. Komu z nás se něco podobného nestalo, že? Jen co se zavřely dveře a rozjeli jsme se, okamžitě se zvedli dva typičtí revizoři.
Nevýrazní, aby si je cestující nezapamatovali, v bundě a sportovní obuvi, kdyby bylo třeba černého pasažéra pronásledovat…, a zcela nekompromisně zamířili ke mně. S naprostým klidem jsem jim podala občanský průkaz… Hlavně, když už budu doma!
Tvrdil, že nic nedorazilo
Jít na místní dopravní podnik, když jsem pracovala v Praze, bylo nemožné. Nemocného manžela jsem tam poslat nemohla, a u cizích lidí jsem si nechtěla dělat ostudu. Nechala jsem to tedy až přijde složenka poštou.
A tak jsem se vždy, kdykoliv jsem přijela domů, ptala manžela, zda mi už konečně přišel očekávaný dopis z dopravního podniku. Manžel, který schránku vybíral, aspoň k tomu zmohl, ale urputně trval na svém, že nepřišlo nic.
Čas běžel, a já nakonec došla k názoru, že mou pokutu nejspíš ti dobří muži stornovali. Vyprávěla jsem jim svůj příběh o tom, jak jsem přijela pozdě z Prahy k smrti unavená, a jízdenku nebylo kde koupit. Říkala jsem si, že to byli zřejmě revizoři s kusem srdce. Ale to byl krutý omyl!
Čekali deset let, aby dluh narostl
Uběhlo hodně let od chvíle, kdy se toto stalo. Já už dávno nastoupila do důchodu, manžel zemřel, a já se měla co ohánět. Jak ostatně většina důchodců! A pak mi najednou přišla exekuce i na to málo, co mi stát dal – činila neuvěřitelných 13 tisíc korun.
Byl to pro mě šok. O ničem jsem nevěděla – žádné dluhy ani půjčky jsem neměla. A tak jsem se začala zajímat. Vyšlo najevo, že se jedná o tuto deset let starou záležitost. Jak se z pokuty, která tehdy činila 200 korun, stala tato obludná suma?
Ve skrytu a tichosti vyčkávali dopravní podnik, soud, o kterém vůbec nevím, že se konal, a exekutor, který se na mě po deseti letech lačně vrhl. Dnes mám už tuto sumu splacenou, ale musím říct – bylo to nechutné!
Snažila jsem se o její snížení, ale nesetkala jsem se nikde se sebemenším kouskem ochoty…
Zdena (73), Ústí nad Labem .