Rodiče si člověk nevybírá a někdy k nim těžko hledá vztah po celý život.

Dnes už vím, že můj otec byl v době, kdy si bral maminku, nezralým člověkem. Svatba se konala vlastně jen proto, že matka byla v jiném stavu – čekala tehdy mojí starší sestru Janu. Otce k sňatku nepřímo donutili, kvůli pověsti. Podle toho pak také bral jak manželství, tak i rodičovství.

Zkazil nám dětství

Celý život jsem z otce cítila ukřivděnost. Měl pocit, že tím, když se oženil, přišel o spoustu životních možností a plánů. K Janě jsem pak přibyla já a náš mladší bratr Jakub, ale ani k jednomu z dětí si otec nevypěstoval žádný bližší vztah.

Rád nás trestal, snižoval nám sebevědomí, připadali jsme si z jeho strany jako nechtěné děti. Všichni tři – já, Jana i Jakub – jsme se shodovali na tom, že máme asi nejhoršího tátu na světě. Matka na nás byla hodná a podporovala nás, ale otce se bohužel bála.

Své dětství jsme tak prožili s mnoha ranami na těle i na duši a bylo jasné, že se z takového domova budeme snažit co nejdříve dostat někam pryč. Jakmile to bylo možné, rozprchli jsme se: na internátní školy, později i na vysokoškolské koleje.

Na pohřbu nikdo neplakal

Na nikom z nás tří sourozenců se naštěstí ono dětství nijak nepodepsalo. Normálně jsme si založili své rodiny a manželství nám vydržela dodnes. K dědečkovi jsme ale děti nevodili.

Až úplně ve stáří se otec změnil, jako by mu najednou došlo, jak se celý život choval.

Poté, co matka zemřela, musel se starat sám o sebe. Byl smutný, osamělý a dokonce se nám několikrát omluvil za to, jak se k nám kdysi choval. Sice jsme to ocenili, ale na to, aby se naše vztahy nějak upravily, už bylo stejně pozdě.

Poté, co otec přestal být soběstačný, dožil svůj život v domově pro seniory – na úhradě jsme se já, i Jakub podíleli stejný dílem. Uspořádali jsme mu malý komorní pohřeb, ale příliš smutku během obřadu nevládlo.

Asi to tak bývá, že co člověk celý život kolem sebe rozséval, tak potom na konci sklízí.

Lenka R. (57), Olomouc