Myslel jsem, že mě Růženka miluje, ale to, co provádí, tomu nenasvědčuje. Nevěděl jsem, co s tím mám dělat. Nakonec jsem to vzdal.
Když jsem si Růženku bral, bylo jí jen sedmnáct let. Ještě nebyla plnoletá, ale přišla se mnou do jiného stavu, a úřady tedy přimhouřily oko. Já byl už více než dospělý, bylo mi padesát pět. Měl jsem radost, že mám mladou a krásnou ženu.
Mohl jsem ji zaopatřit a těšil jsem se, že si toho také bude náležitě považovat. Dneska si nejsem jistý, jestli tomu mému předpokladu její chování odpovídá…
Zlaté časy
Dnes jsem už v důchodu, ale býval jsem úředníkem na ministerstvu, a to docela vysokým. A tak jsem měl slušný příjem, měl jsem taky nějaké peníze stranou, dával jsem si pro strýčka Příhodu, člověk má myslet na zadní vrátka.
Nějaké riziko to místo s sebou nese, znáte to, lidé vám závidějí a podobně. Ale to není tak důležité.
Důležité bylo, že Růženka do práce chodit nemusela, byla doma s Otíkem, starala se o domácnost a o zahrádku před naším řadovým domkem, měl jsem z ní radost a z Otíka taky.
Byly to krásné dny, měsíce, roky… Ale práce na zahrádce prý bylo dost a taky uklízet dům, to nebylo jen tak, Růženka mi vysvětlila, že potřebuje k ruce nějakého pomocníka a taky kvůli hlídání… A že by bylo nejlepší, kdyby to byl nějaký mužský, protože já jsem pořád v práci a Otíček nemá mužský vzor, takhle by chlapec vyrůstat neměl, chlap nablízku, to je pro dítě strašně důležité, psali to prý v jednom časopise. A prý už o jednom takovém šikovném chlapci ví.
Zdárný vývoj
Zaradoval jsem se, jak je moje žena iniciativní a jak jí na zdárném vývoji našeho synka záleží. A vzala to ještě důkladněji, vyklidila jeden pokoj, aby Svatopluk, jak se ten mládenec jmenoval, mohl případně přespat, když mu ujede autobus nebo tak něco.
A autobus mu ujížděl celkem často. Byl jsem rád, že máme v domě někoho jako ochranku, já už jsem se ne nějaké přetahování s případným zlodějem necítil a doba začínala být všelijaká. Časem jsme měli několik dalších pomocníků, žádný tam nevydržel moc dlouho.
A hodil se, i když náš Otík už byl na střední škole.Pak jsem ale už šel do důchodu, tak jsem přece jen mohl pomoci sám. Nastěhoval jsem se do toho pokoje po pomocnících a tam trávil většinu času.
Jenomže Růženka se rozhodla, že dožene všechny ty roky, kdy byla v domácnosti a taky si trochu užije. Prý musím pochopit, že teď, když už je Ota z domu, nemá vlastně moc práce a musí se nějak zabavit, nějak tu šeď života rozsvítit.
A jestli prý chci, tak můžu chodit s ní. Tak to mě tedy vůbec nelákalo. Ne že bych nechtěl s Růženkou do společnosti, jsem s ní rád a rád jí udělám radost, ale nemusí u toho být dav lidí. Tak začala chodit sama.
Asi po půl roce jsem ale zjistil, že je skoro víc někde ve světě než doma. Stále častěji se vracela až k ránu. A to pak rovnou šla spát, že je utahaná. Po tom půl roce mi také došlo, že už jsme spolu nic intimního neměli hezkých pár měsíců.
A co hůř, uvědomil jsem si, že mě ta skutečnost ani moc netrápí. Prostě se mi nechtělo, ležel jsem většinou na gauči a četl knihy o historii, nebo memoáry válečných hrdinů, ty já mám rád… nebo noviny. V poledne mi vždycky vozí z domu s pečovatelskou službou oběd, na to se těším.
Anonym
Tak v takovémhle bludu já jsem žil pár let, co jsem odešel do důchodu. Až jednou mi přišel anonym: „Lojzo, ty starej troubo, stará se ti tahá po nocích se všema chlapama z okolí a ty si jako slepej.
Dělej s tím něco, dyť si lidem pro smích!“ To písmo mi přišlo nějaké povědomé, ale autorství dopisu jsem neřešil. Rozhodl jsem se, že si ty údaje z dopisu ověřím, nemohu přece s nějakým obviněním jít za svou manželkou jen na základě nějakého udání.
Příští večer, když se Růženka zase tak strojila před zrcadlem, jsem nepozorovaně odešel z domu a vlezl si do našeho vozu, zaparkovaného na rohu ulice. Řekl jsem si, že uvidím, kam Růža jde a pak se za ní nenápadně rozjedu.
Byl jsem ovšem překvapen, když, sotva ušla ze vrátek pár kroků, zastavilo u mé ženy auto, myslím, že to byl mercedes, a ona do něj s naprostou samozřejmostí nasedla.
Jel jsem za nimi až k baru Zlatý kůň, který je na konci města a má na zdi neonové srdíčko a koně, a tam oba vystoupili. V řidiči jsem poznal Svatopluka, bývalého chlapce, co nám pomáhal s Otíkem.
Ten tedy pěkně přibral… Počkal jsem takticky půl hodiny a pak jsem vystoupil. Dveře do Zlatého koně byly zavřené, otevřelo se jen okénko v úrovni očí. A obličej divného tvora se na mě zamračil: „Jen pro členy klubu! Co chcete? Dovnitř? Pro členy, povídám, odchod!““
Už nepátrám
Tak jsem zjistil, že má žena je členem nějakého klubu a já o tom nemám ani ponětí. Něco mi říkalo, že to s tím obviněním v tom anonymním dopise nějak souvisí. Za tři dny, kdy se Růžena chystala ven zase, jsem na to šel od lesa.
Jel jsem ke Zlatému koni napřed a tam jsem čekal vedle vchodu v ústraní. Víc si toho nepamatuji. Policejní vyšetřování bylo po čase uzavřené s tím, že mé ublížení na zdraví bylo zaviněné neznámou osobou, či osobami.
V nemocnici mě byl navštívit Václav, jeden z našich bývalých „hlídačů“. Řekl mi, že mě zmlátili pasáci a policie to ví, ale oficiálně neví nic. A že mám raději dělat, že taky nevím nic. Je to prý silná mafie.
Dneska už jsem raději v domě s pečovatelskou službou, v knihovně tu mají spoustu historických knih, tak si čtu, a občas se za mnou zastaví Otík. Máma se prý má dobře.
Alois (76), střední Čechy