Na přízraky jsem nikdy nevěřila. Před třemi lety se mi však přihodilo něco, co si jinak, než přítomností duchů, vysvětlit neumím.
Jela jsem toho dne ze služební cesty ze Severní Moravy. Byl začátek zimy, v půl páté už byla tma, a protože pršelo a bylo pod nulou, silnice začaly namrzat.
Řídila jsem nové firemní auto, na které jsem nebyla úplně zvyklá, a protože domů jsem to měla ještě téměř dvě stě kilometrů, rozhodla jsem se, že si raději najdu nocleh. Projížděla jsem malými městečky a očima hledala dům nebo ceduli s nápisem „Penzion“.
Po asi deseti kilometrech jsem si konečně všimla svítícího nápisu na jednom malém, starším baráku. Přibrzdila jsem u krajnice, pak zatočila vpravo a brankou projela na parkoviště.
Pokoj číslo 13
S příruční taškou, ve které jsem měla toaletní potřeby a nějaké oblečení na převlečení, jsem o pár minut později prošla vstupními dveřmi a zamířila k recepci, kde seděla postarší paní. Když si mě všimla, zvedla hlavu od rozečtené knížky a usmála se na mě.
Pozdravila jsem ji a požádala o jednolůžkový pokoj na jednu noc. Sundala z věšáčku klíček s číslem 13 a podala mi ho. „V prvním patře, na konci chodby vlevo,“ dodala. Poděkovala jsem a vydala se po schodech nahoru.
Ponurý pokoj
Došla jsem na konec chodby a vsunula klíč do zámku. Stiskla jsem kliku a dveře se se skřípěním otevřely. Jakmile jsem překročila práh pokoje, z nepochopitelného důvodu mnou prostoupil nepříjemný pocit a zamrazilo mě v zádech.
Pokoj byl malý, a kromě postele, komody a nočního stolku tam žádný jiný nábytek nebyl. Normálně bych se asi otočila na podpatku a utíkala odtamtud pryč, ale protože jsem byla unavená a chtělo se mi spát, zavřela jsem za sebou dveře a sundala si bundu.
Venku zuřila bouřka
Opláchla jsem se, převlékla se do pyžama a šla jsem si lehnout. Matrace byla tvrdá a nepohodlná, ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Venku se spustil pořádný liják a v dáli byly slyšet hromy, a tak jsem byla ráda, že jsem v bezpečí uvnitř.
Alespoň jsem si to myslela. Netušila jsem ještě, že prožiji nejděsivější noc ve svém životě…
Vzbudily mě zvuky
Usnula jsem pár minut poté, co jsem položila hlavu na polštář. Nespala jsem ale ani dvě hodiny, když mě probudily podivné zvuky. Znělo to jako sténání.
Nejprve jsem si myslela, že to je ze sousedního pokoje, ale když jsem se více zaposlouchala, došlo mi, že to vychází z rohu místnosti, od stěny, za kterou už žádný pokoj nebyl. Posadila jsem se na posteli a upírala oči do tmy.
Děsivý zážitek
Náhle udeřil blesk a roh pokoje ozářilo bílé světlo. V něm jsem na krátký okamžik spatřila dvě postavy. Jedna tu druhou škrtila a z jejího hrdla se ozýval bolestivý nářek. Na nic víc už jsem nečekala.
Přes pyžamo jsem si přehodila kabát, přes rameno jsem si dala tašku a rychle spěchala k autu. Myslím si, že v tom pokoji muselo kdysi dojít k vraždě. Po tom, jestli to tak skutečně bylo, jsem ale nepátrala…
Eliška M. (53), Kutná Hora