Jsem bohatá, mám krásnou rodinu, manžela, se kterým se máme rádi, žijeme si hezky. Přesto nejsem šťastná. Moje sestra mě nenávidí.

Mám starší sestru Pavlínu. A měla jsem ji vždycky moc ráda. Je to člověk, kterého znám nejdéle ze všech lidí, když vynechám mámu, která nám před pěti lety umřela. Jenomže moje sestra nemá ráda mě. A to je slabé slovo.

Přímo mě nenávidí a já jsem z toho zoufalá. Skoro si myslím, že je za tím nějaká psychická nemoc, protože jinak to snad není možné. Je jediným důvodem, proč se ke mě můj jediný sourozenec tak odporně chová, jen to, že jsem v životě úspěšnější?

Že bydlíme v hezkém domě, zatímco moje sestra jen v podnájmu v takovém špinavém činžáku a v ještě špinavější čtvrti?

Že máme děti, syna a dceru, které úspěšně vystudovaly vysokou školu a začínají pracovat na velmi prestižních pozicích v zahraniční firmě, zatímco Pavlína je vychovatelkou v základní škole a po práci, aby si vydělala nějakou korunu navíc, chodí uklízet do kanceláří, děti nemá, ačkoli by je mít mohla, ale nemá je s kým mít, žádný chlap, kterého v životě potkala, jí nevyhovoval.

Vždyť jsme sestry!

Je to snad tím, že by nás rodiče vychovávali každou jinak? Odjakživa mi připadalo, že se k nám chovají stejně. A to hezky. Měly jsme obě hezké dětství. Ale teď to nestojí za nic.

Škoda, že se ani svým rodičům nemůžu svěřit se svými pocity, máma by s tím mohla něco udělat. Ale na koho se mám obrátit, když oba už nežijí? A mluvit se samotnou Pavlínou? Pokolikáté už… Naposledy to bylo po minulých Vánocích.

Když u nás prožila Štědrý večer, ze kterého jsem měli nakonec všichni trauma kvůli ní, dala jsem si s ní schůzku v kavárně, pozvala jsem ji tam, a ptala se:

„Pavlínko, proč, když k nám přijdeš, jsi taková zamlklá, neusmíváš se, máš ke všemu jen ironické poznámky a… jako bys byla na nás naštvaná?“

Proč je taková?

Vlastně jsem z ní nedostala nic.

Pořád tvrdí, že proti nám nic nemá a že nám všechno přeje, to jak se máme hezky a všechno nad naším krásným domem je zalité sluncem… Z těch jejích řečí a ironických poznámek mám, bohužel, pocit, že nejsilnějším motivem, který za chováním mé starší sestry stojí, je závist.

Jinak to být nemůže. My máme vlastně všechno a moje sestra… Nic. Jenomže čí je to vina? Snad naše? Rozhodně ne. Dokonce jsme jí nesčetněkrát nabízeli pomoc, ale vždy ji s hlavou hrdě vztyčenou odmítla.

Ať už šlo o peníze, o bydlení, nebo dokonce o potenciálního partnera, kterého jsme jí vyhlídli a který by se k ní hodil, a dokonce, jak jsme takticky nenápadně zjistili, by měl o ni zájem. Ona totiž není ošklivá, jen taková… netýkavka.

A to některým chlapům vadit nemusí, každá povaha nevyhovuje každé a naopak povaha, která vy vyhovovala jen málokomu, může také najít svůj vhodný protějšek. Ovšem Pavlínce se Jindřich vůbec nelíbil. Prý že je vlezlý, dotěrný a kdesi cosi.

No… neměla jsem ten dojem. Ovšem skutečného rozčarování jsem se dočkala nedávno já, když jsem Pavlínu potkala na hřbitově. Byla na hrobě našich rodičů, chodíváme tam obě, ale nijak se nedomlouváme, kdy která půjde.

Náš hrob je schovaný za zatáčkou a za stromem, takže k němu není vidět z dálky. A tak, když jsem přicházela, slyšela jsem jak někdo mluví. Myslela jsem, že tam sestra s někým mluví, ale zastavila jsem se a zaposlouchala se. Byla sama a sama se bavila, zřejmě s našimi zesnulými rodiči.

Monolog

„… a vám to podruhé vyšlo, co… Poprvé, to byla taková šedivá myš, ta nezajímavá Pavlína, tu jste museli nějak vydržet. Na druhý pokus Miládka, ta se vám povedla co? Ta má život!

Baráček, dětičky pomalu na Sorbonně a teď někde přehazujou prachy vidlema, jo, to se tak někdo má…“ Nevěřila jsem svým uším. Co to ta Pavlína povídá? Vždyť z ní mluví holá závist! Ale jak nechutně!

Opatrně jsem se vydala pozpátku dál po uličce, dávala jsem teď pozor, aby štěrk nevrzal po nohama a zacouvala jsem na hlavní cestu. Pak jsem se rozešla směrem k našemu hrobu a dávala si záležet, abych dělala co největší hluk.

Měla jsem v ruce klíče, kterými jsem chrastila a pokašlávala jsem a přitom co nejvíc šourala nohama ve štěrku. Přicházela jsem k Pavlíně a ona se na mně otočila, bez úsměvu, s pohledem, který by spíše slušel nepříteli.

„Ááá, sestřička přišla za papínkem a maminkou… Tak to já abych šla. Nějak mi zvlhly oči, i do nosu se mi začaly drát slzy. „Co děláš, ty trubko? To pokaždý brečíš, když sem jdeš? To už tě mohlo pustit…“

Rodiče, pomozte

„Je mi to líto nějak úplně všechno, Pavlíno,“ řekla jsem unaveně a přistoupila k sestře a objala ji. Neucukla, nechala se obejmout, ale spíš útrpně, než že by v tom byla nějaká úleva, nebo vstřícnost.

Normální člověk je přece rád, když se setká s přátelským gestem. Sestra ne. Občas mě napadá, že je psychicky nemocná. Co je na dně její duše, že se k ostatním tak chová, a navíc ke svým nejbližším?

Plakala jsem sestře na rameni a ona si pak kapesníkem to rameno s odporem čistila. Rozloučila se a pak jsem postála nad hrobem rodičů zase já. Sama. Sestra řekla ahoj a zmizela.

Slyšela jsem se, jak říkám, že je moje sestra divná, že z ní mám strach a ptala jsem se svých mrtvých rodičů, zda v tom nemohou něco udělat. Už jsem asi dost zoufalá, že se dovolávám pomoci nebožtíků…

Milada (48), Praha