Odmítla jsem osud, který se přede mnou zjevil. Měla jsem být opuštěná a končit svůj život v bolestech a ukřivděná. Všechno špatné jsem dokázala zvrátit s nečekanou pomocí.

Měla jsem dopadnout jako jedna z těch žen, které po dětech přiberou, s věkem ztratí pro svého muže atraktivitu a nakonec zůstanou samy. Manžel je opustí, protože si našel jinou.

Je to odvěký scénář, kterému v minulosti snad alespoň trochu bránily mravní a náboženské zásady. Jenomže dnes je svět jiný. Rychlý a bezcitný. Měla jsem na ten, dnes již dosti „tradiční“, osud ženy ve středním věku, pěkně zaděláno.

Dvě naše holčičky byly ještě na prvním stupni základní školy, nestíhala jsem samu sebe příliš opečovávat, svou stravu jsem tudíž přizpůsobila té vydatnější dětské a na mé postavě se to nutně projevilo.

Do toho stres v práci a výsledkem byl poměrně viditelný nárůst počtu kilogramů na ukazateli mé osobní váhy. Starostí jsem měla tolik, že jsem ignorovala nejen tuhle skutečnost.

Byl samá schůze

Rudolfovy večerní absence, které se stále častěji protahovaly až do pozdních nočních hodin, byly na denním pořádku.

Údajně šlo samozřejmě vždy o nějaké pracovní schůzky, porady, workshopy, exkurze, kontroly, zprávy, konference a kdoví co ještě, nesledovala jsem to, jen jsem pokývala hlavou a připravila se na další večer, který budeme s holkami trávit společně, případně ještě s nějakou mou kamarádkou a jejími dětmi.

Abychom pořád neseděly doma, vymýšlela jsem pro nás program. Pro děti, aby se bavily, ale ani já jsem se nechtěla nudit. Adélka i Sabinka byly ve druhé a čtvrté třídě, proto s nimi bylo ještě docela snadné pořízení.

Bývaly by si vystačily i samy, ale nechtěla jsem si tu péči o ně usnadňovat a také jsem si je já sama chtěla pořádně užít. Takový pocit Rudolf neměl, ale mě to netrápilo.

Nechtěla jsem dělat problémy, myslela jsem, že tím bude naše manželství nějakých zbytečných krizí uchráněno. Byla to naivní představa, ale co se dá dělat, mám asi hloupou, důvěřivou povahu.

„Pracovní akce“ mého muže se brzy začaly odehrávat i během víkendů, porady a konference dostaly přídomek „výjezdní“ a já jsem začala mít pocit, že jsem vdaná jen na papíru.

Slavnostní oznámení

O nějakém intimním životě jsem si musela samozřejmě nechat jen zdát, v tomto ohledu na mě v tělesné schránce pána tvorstva nezbývaly síly. Ten černý pátek nastal asi po roce tohoto života-neživota.

Šla jsem na obvyklou prohlídku ke gynekologovi a on mi našel novotvar, který následně nechal vyšetřit na onkologii. Měla jsem rakovinu a prognóza nebyla vůbec dobrá. Byla to strašná rána a já jsem s ní byla sama.

Neměla jsem důvěrníka, kterému bych se svěřila, manžel byl na cestách. Tři noci jsem trpěla a nespala. Když se Rudolf vrátil, jako vždy mlčenlivý, cítila jsem jeho zkoumavé pohledy, kterými sondoval, co je se mnou.

Asi myslel, že jsem se „domákla“ a že ho bude čekat vysvětlování a zatloukání. Já přitom měla jiné starosti.

Bolest, co už neumí bolet

Nicméně, namísto toho, aby se mě můj manžel prostě zeptal, zda mi něco je, nebo proč jsem tak smutná, po večeři se na mě dlouze a významně zadíval a řekl: „Musím ti, Věro, něco říct.

Neber si to osobně, jsi dobrá žena, pracovitá a starostlivá, každý muž by si tě musel vážit, i já si tě vážím, nicméně stalo se to, co se mužům v mém věku bohužel stává. Zamiloval jsem se do jiné a nemohu své city dělit, bylo by to ode mně sobecké a neférové.

Odejdu od naší rodiny, mou podporu ovšem neztratíte. Mrzí mě to, promiň.“ Ta květnatá mluva mě skutečně dojala, to vám řeknu. Mé pocity kolísaly mezi ohromným vztekem a bezmocným zoufalstvím.

Ta slova vyřkl ve chvíli, kdy jsem ho chtěla požádat o podporu, kdy už jsem se skoro nadechovala, že mu oznámím zprávu o své nemoci.

Zůstala jsem s otevřenou pusou a přemýšlela jen o tom, zda dostanu nějaký šok, zda omdlím a sesunu se k zemi, nebo co se bude se mnou teď vlastně dít.

Pozorovala jsem samu sebe, téměř se zvědavým zájmem, a čekala jsem, jak se s tou situací nabitou událostmi vyrovnám. Snad proto, že to byly pro mě takové rány, nebyla jsem je ani schopna dokonale pochopit.

Zdá se, že bolest, kterou způsobovaly, byla nadprahová, tudíž tak veliká, že jí mé tělo a má duše nebyly schopny vnímat.

Dokonce mi posloužil!

„Věro, slyšíš mě?“ dolehl ke mě zvuk jeho slov. Kývala jsem hlavou a svaly nehodlaly v tom kývacím pohybu přestat. Rudolf vstal od stolu, šel ke kuchyňské lince, otevřel horní skříňku, vyndal skleničku a natočil do ní z kohoutku vodu. Postavil ji přede mě.

Napadlo mě, že je to výjimečná chvíle. Něco pro mě udělal. Lze říci, že mi posloužil. Pomyslela jsem si, že by mě to mohlo dojmout. Představovala jsem si samu sebe, jak mi tečou slzy, jak s úlevou brečím a věším se mu na krk. Ale byla to jen představa.

Vypila jsem celou sklenici vody a řekla: „Děkuju.“ Nic víc. Jako poslušná žena, která udělá, co se od ní čeká. Bylo jaro a bylo to to nejzběsilejší období v mém životě.

Já nejsem od přírody rozhodně žádný ranař, nejsem urputná bojovnice, co si jde za svým a všechny nástrahy života chápe jako výzvy.

Ovšem teď jsem se rozhodla vydat ze všech sil, abych vyrvala samu sebe smrti, abych se zachovala pro děti a pro život, ve který jsem věřila. Omítala jsem myšlenku, že tu mám skončit.

Šoková terapie

A tak, jako možná i moje nemoc měla počátek a příčinu v nějakém neventilovaném duševním rozpoložení, tak i teď jsem, řečeno odborně, „somatizovala“, tedy rozhodla jsem se uzdravit cestou psychické nápravy.

Lékařská věda a lékaři bojovali společně se mnou a jsem jim za to nesmírně vděčná. Nicméně jsem přesvědčená, že nejvíc práce jsem udělala já sama.

Nezastavil mě ani další povedený kousek mého ještě stále manžela, který jednoho dne přišel ze svých cest, které se už nenazývaly „služebka“, v doprovodu své nové přítelkyně. Celkem normální děvče, ovšem mladší, samozřejmě.

Zjistila jsem celkem s údivem, že vydržím víc, než si myslím. A všechny tyhle rány, které mi můj manžel dával, mě kupodivu nesrazily na kolena. Dnes mě dokonce napadá, zda to nebylo něco jako „šoková terapie“. Z rakoviny jsem se vylízala a cítila se stále lépe.

Ta Rudolfova Marcelka k nám začala chodit docela často a mně teprve za pár týdnů došlo, že ona to dělá jen na základě mého pozvání. Ano, došlo mi, že jsem ji pozvala, aby zase přišla, a to dokonce už po prvním setkání.

A ona to ani nepochopila jako nějakou ironii či přetvářku a přišla.

Hrála si s holčičkami, byla milá a vůbec mi nevadila.Tu sobotu, kdy bylo svatého Valentýna a já jako vždycky nedostala od muže nic, ovšem teď už k tomu ostatně nebyl žádný důvod, k nám Marcela přišla zas.

Přinesla holkám nové štětce a barvy na malování a pak vytvářely společně obrázky. Dostala jsem krásného koně. A potom mi ta holka vyprávěla svůj příběh, který končil moc smutně. Nemůže mít děti. A přitom je tolik miluje.

Dlouho a se slzami v očích se mi omlouvala, že je Rudolf s ní, ale když líčila, co jí napovídal a jak naši rodinnou situaci „barvitě“ vylíčil, pochopila jsem, že v tom je dost nevinně. Po té neděli jsem zjistila, že mám Marcelu ráda. Tak… upřímně, od srdce, asi jako ji mají rády ty naše holky, Adéla a Sabina.

Máme se rádi

Uzdravilo se mé tělo, uzdravila se i duše. Nebo možná v opačném pořadí, ale to je jedno. Marcela se do našeho domu nastěhovala, trvala jsem na tom – je jen pár momentů v mém životě, kdy jsem byla neústupná.

Máme se rádi, snad jen ve vztahu k mému muži mi tenhle aktivní cit chybí, ale pochopení pro něho mám. Jsem už mnoho let spokojená a… Ano, jsem šťastná a nechci nic měnit.

Věra (59), Kolín