Po dlouhých deseti letech jsem konečně získala místo v domě s pečovatelskou službou. Moje radost ale dlouho netrvala

Jsem vdova a před lety jsem měla úraz, po kterém skoro nemohu hýbat pravou rukou. Naučila jsem se většinu věcí zvládat levačkou, ale pro jistotu jsme si tehdy s manželem podali žádost o místo v domě s pečovatelskou službou – vždyť čekací doba je tak dlouhá.

Manžel byl navíc o patnáct let starší než já. Nějakou dobu jsme vše zvládali celkem dobře, dokonce jsme si pořídili pejska, voříška Punťu, abychom se donutili chodit s ním na procházky. Ale pak muž onemocněl rakovinou a brzy nato zemřel.

Úřednice byla nekompromisní

Nejdřív jsem byla moc nešťastná. Byli jsme spolu spoustu let, měli jsme se pořád rádi, a najednou byl pryč a už se nikdy nevrátí… Nevěděla jsem, jak to bez něj zvládnu.

Ještě že tu byl Punťa, který mi v těch těžkých chvílích byl oporou a musela jsem se donutit chodit s ním ven. Těžko jsem si ale zvykala na to, že jsem zůstala sama, navíc se mi zhoršil zdravotní stav a už jsem to všechno jen těžko zvládala.

A do toho přišla zpráva, že mi bylo přiděleno místo v domě s pečovatelskou službou.

Myslela jsem si, že je to dar z nebes, ale vzápětí přišla další krutá zpráva. Když jsem byla na městském úřadě, který byty v zařízení přiděluje, vyřizovat potřebné dokumenty, úřednice mi suše oznámila, že si tam s sebou psa nemůžu vzít.

Představa, že bych se musela s milovaným pejskem rozloučit, mě zdrtila. Ale nedalo se nic dělat, a tak jsem se mu alespoň snažila najít nový domov.

Když jsem do telefonu popisovala svoji situaci paní z jedné organizace pro pomoc zvířatům, rozplakala jsem se tak, že jsem pro slzy ani neviděla. Paní se mě snažila utěšit, ale já se málem zhroutila.

Představa, že budu muset Punťu dát někomu cizímu, i když na něj bude hodný, mě úplně rvala srdce. Vždyť jsme toho spolu i s manželem tolik prožili!

Dokonce jsme přemýšlela i o tom, že to místo v domově odřeknu, ale bylo mi jasné, že sama to doma dlouho nezvládnu.

Zanedlouho mi paní zavolala, že se jí podařilo pro Punťu najít hodného majitele, a domluvily jsme se, že se k němu se mnou půjde další týden podívat. Ale já z toho ani nemohla mít radost, byla jsem zoufalá, že se budu muset s Punťou navždy rozloučit.

Všechno bylo jinak

Jaké bylo moje překvapení, když mi příští týden zavolala a řekla mi, že nikam nepůjdeme.

Ověřovala si totiž můj případ i přímo onom domě s pečovatelskou službou, a tam jí řekli, že u nich žádný zákaz domácích zvířat není, dokonce není ani uvedený v jejich stanovách.

Navíc prý jeden z nájemníků bytu tam svého psa má, proto by to neměl být problém ani v mém případě. Takže místo za novým majitelem jsme se šly i s Punťou podívat přímo do mého budoucího domova.

Naštěstí Punťa není žádný velký hafan, který by nešel zvládnout a mohl by snad rušit ostatní nájemníky, takže nakonec vše dopadlo dobře. Nebýt ovšem té hodné paní, nevím, co bych tenkrát dělala.

Božena (69), severní Čechy