Můj muž je vědec a tajemným jevům nevěří. Zaměstnání ho jednou spolu s kolegy zavedlo na zámek. Z práce je vyrušil přízrak. Vědci od něho nemohli odtrhnout oči.

Před mnoha lety pracovali na zámku poblíž Doks tři vážení historici.Jedním z nich byl můj manžel. Všichni tři byli velmi racionálního založení, na duchy nevěřili. Jejich úkolem bylo připravit rozsáhlou sbírku dokumentů.

Na zámku bydlel pouze správce s rodinou a historikové tam denně dojížděli.Když tak jednou seděli nad svými papíry, byli náhle vyrušeni dětským hláskem.

Sálem jim před očima hopkala holčička a za zpěvu jakési písničky tanečkem směřovala ke dveřím protější místnosti, kde zmizela.Zpěv byl ještě chvíli slyšet až utichl.

Brzy na to přišel správce a historici jej informovali, že tu právě protančila jeho dcera do vedlejší místnosti. Správce se podivil, protože před chvílí viděl dcerku na procházce s ostatními dětmi mateřské školy, a jiné děti neměl.Všichni se tedy šli podívat.

Vedlejší místnost byla posledním sálem zámeckého křídla. Sál byl prázdný. Nevedl z něj žádný jiný východ. Jedině snad pták by mohlo odlétnout otevřeným oknem. Manžel a jeho kolegové marně dívenku hledali. Zmizela.

Správce odešel vrtě hlavou a tři muži vědci se zamysleli. Přece nemohli mít všichni najednou stejnou halucinaci? Bránili se uvěřit A jak tak usilovně přemýšleli, začaly jim docházet další podivné skutečnosti.Vždyť ta malá tanečnice vůbec neotevřela dveře!

Vždyť ona prošla zdí! A dále – ty její šaty? Vypadaly jako nějaký kroj. Historici si začali sdělovat detaily, kterých si na malé dívence všimli. A o slovech písničky se všichni shodli, že to rozhodně nebyla dnešní čeština.

Viděli snad přízrak?

Ten den už nic neudělali. Nasedli do auta a rozjeli se do knihovny, kde strávili tři hodiny. V dokumentech o zámku objevili zmínku o tragické smrti šestileté dcerky purkrabího.

Její podobiznu však nikde nenalezli.Celý večer manžel přemýšlel o nevšedním zážitku. Nemohl se smířit s tím, že by viděl něco nadpřirozeného. A stejně tak i jeho kolegové, vážení historici.

Ráno vyrazili do zámku s tím, že to musel být nějaký sluchový a optický klam.Stín a k tomu zvuk, který se mohl zdát zpěvem. Jaké ale bylo jejich překvapení, když na jednom z papírů našly dětskou kresbu.

Byla na ní žena v dlouhých šatech a holčička podobná včerejšímu přeludu. Ani v tomto případě neměl správce tušení, kde se kresba v sále vzala.Jeho dcera to prý rozhodně nemalovala. A tak poselství, které chtěl duch malé holčičky po tři sta letech předat. zůstalo zahaleno tajemstvím.

Klára (73), Praha .