Po maturitě jsem si zamířila z malého města rovnou do Prahy. Zdravotních sestřiček byl vždy nedostatek. Od prvního setkání se mi líbil náš rentgenový technik. Záhy jsem zjistila, že ani já mu nejsem úplně lhostejná.

Byl to místní krasavec, o kterém si většina sestřiček snila a já jsem s ním začala zakrátko i chodit.  Myslela jsem si, že se také zamiloval, avšak pravda byla jiná. Byla jsem slepá a bláhová. Velmi často si stěžoval, že ho bolí hlava, prý od krční páteře.

Oddaně jsem mu nosila kvanta analgetik z nemocnice. Navštěvoval mi dvakrát v týdnu v mé garsonce, ale nikdy jsme nikam spolu nechodili. Nezůstával ani na noc.  Já však byla zamilovaná a byla jsem šťastná, že mám takového krasavce.

Sladké tajemství se nekonalo

Přišel konečně den, tedy noc, kdy mi můj milý sdělil sladké tajemství, že tentokráte se mnou zůstane až do rána a i celou sobotu. Byla jsem v sedmém nebi, protože i já jsem měla pro něho sladké tajemství, rozhodla jsem se, že mu ho sdělím až ráno.

Dívali jsme se na zamilovaný film, který skončil láskou největší.  Můj přítel mi tehdy řekl:

„My také jednou takhle krásně budeme žít.“ A já, naivní, neprotřelá holka z maloměsta mu věřila.  Nemohla jsem se dočkat rána, až mu řeknu, tu nejsladší novinu, že budeme tři.

S feťákem dítě nechci!

Ráno moje láska připravovala snídani a zakázala mi vstát dříve, než vše připraví. Ležela jsem si tak v posteli a povalovala jsem se.  A začala jsem ho pozorovat v odraze skleněné výplně dveří.

Myslela jsem, že špatně vidím. Rozhodně nedělal snídani a už vůbec ne pro mě. V rukách držel injekční stříkačku a do třísla si vpravoval nějakou látku.  Ztuhla mi krev v žilách. Měla jsem pocit mírné paniky. Mám se otočit, mám nějak zareagovat?

Měla jsem i strach se pohnout, aby si nevšiml, že ho vidím.  Mé myšlenky přerušil on sám slovy: „Tak, už to bude.“ Bylo mi to úplně jedno, ale nasnídala jsem se s ním, aby neměl tušení, že jsem ho viděla.

Vždy jsem byla smutná, že už musí odejít, tentokráte jsem se nemohla dočkat, až půjde.  Když se odpoledne se mnou loučil, jen poznamenal, že jsem nějaká divná a já odpověděla jen něco ve smyslu, že jsem unavená z práce.

Druhý den jsem se rozhodla, že půjdu na umělé přerušení a další den jsem se s ním definitivně rozešla.  Vaše stránky jsou první, komu jsem anonymně svěřila, jak to doopravdy bylo s mým prvním těhotenstvím.

A jestli lituji, že jsem odmítla mít dítě s feťákem?

Bylo období, kdy jsem litovala, především v čase, kdy se mi nedařilo s manželem otěhotnět, ale jsem si plně vědoma toho, že každá žena nemusí mít tolik štěstí a obdobného kroku může litovat až do konce svého života.

L. Ž. (46) Příbram