Je jednoduché se dostat na scestí, když si ukousnete příliš velké sousto, které nemůžete sníst… Zní to sice jako klišé, ale bohužel stává se to. To, co následovalo, nás oba dva zničilo.
S manželem jsme se vzali z velké lásky a samozřejmě jsme měli velké plány. Manžel pracoval ve velké společnosti, kde měl slušné postavení a nadprůměrný plat a mírné sklony k žití „na vysoké noze“. Já jsem chtěla mít něco svého.
Rozhodli jsme se, že koupíme bývalou hospodu ve vedlejší obci a přebudujeme ji na moderní zájezdní hostinec. Na nemovitost jsme měli ušetřeno a na rekonstrukci nám půjčil kamarád.
Během jednoho roku se nám podařilo dojít ke dni otevření, ale neměli jsme ani korunu na nakoupení zásob. Manžel si půjčil od svého šéfa sto tisíc, abychom mohli otevřít. Těšili jsme se na to, jak to rozjedeme.
Začátek byl velkolepý, a jak se říká „kasa cinkala“. Léto se prostě vydařilo tak, jak má. Řádně jsme spláceli a měli jsme se dobře. S příchodem zimy se však karta otočila.
Tržby klesly na samotné dno. První měsíc jsme zvládli, druhý také, ale třetí už byl kritický. Nebylo na výplaty, nebylo na splátky ani na nové zásoby. Byli jsme v kleštích. Kamarád tlačil nejen se splátkou, ale i s termínem doplacení celé půjčky.
Manžel svoji zoufalost zaháněl alkoholem. Neustále jezdil na nějaké schůzky, ze kterých se vracel naprosto vyčerpaný a vždy s lahví tvrdého alkoholu v tašce.
Manžel dluhy vyřešil po svém!
Jednoho dne přišel z práce a sdělil mi, že už to vyřešil, že se něco povedlo, ale moc šťastně nevypadal. Ten večer už vůbec nepromluvil a tradičně do dna dopil svoji lahev. Ráno odjel do práce jako jakýkoli den před tím a já se cítila vcelku spokojená.
Šla jsem do našeho hostince, abych uklidnila personál, že si už nemusí hledat nová místa, že se vše v dobré obrací. Den jako korálek. Měla jsem tak dobrou náladu a radost ze všeho, že se to ani vypovědět nedalo. V podvečer se manžel vrátil domů.
Necítil se příliš dobře a šel si lehnout. Říkal, ať mu dám hodinku, že se prospí a pak mi dá nějaké peníze. Sotva usnul, někdo zvonil u dveří. Vnitřně jsem se zlobila na neznámého nečekaného hosta, že ho vzbudí. Otevřela jsem dveře a tam byla policie.
„Dobrý den, máte doma manžela? Ano spí,“ odpověděla jsem. „Tak ho prosím vzbuďte.“ Šla jsem do ložnice. Nespal, jen ležel v posteli, a aniž bych mu cokoli řekla, tak mi zaskočil svojí odpovědí: „Řekni jim, že už jdu. Ale to je policie,“ zdůraznila jsem.
„Já je stejně čekal,“ zněla suše jeho odpověď, kterou jsem nechápala. Došel ke dveřím, obul se, vzal si bundu z věšáku a požádal mi, abych mu podala jeho tašku. Policisté ho odváděli k autu a já se jen vyjeveně dívala za ním. Když už byli u auta, rozběhla jsem se za nimi a dožadovala se vysvětlení.
Sdělili mi jen, že ho odváží na kriminálku a ať ho dnes nečekám. Ráno, že se prý uvidí a ať si zavolám. Obvolávala jsem jeho známé a některé jeho obchodní partnery.
Zjistila jsem, že manžel v poslední době žádné schůzky neměl, ale i to, že dostal v práci výpověď. Začala jsem tušit, že je asi hodně toho, o čem nevím.
Celou noc jsem nespala. Ráno jsem vůbec nevěděla, kam mám zavolat, protože jsem si nepamatovala, kam manžela odvezli. V tom zazvonil můj mobil – neznámé číslo. Na druhé straně se ozvalo: „Vydržte, předám vám manžela.“ Trocha naděje svitlo, ale hned uhasla.
Na druhé straně se ozvalo: „Zlato, přivez mi hygienu a čisté prádlo. Budu tu muset zůstat. Teď předávám zpět telefon tady pánům, oni ti vysvětlí, kam to odvezeš.“ Jako robot jsem si zapsala adresu, která začínala: vazební věznice… Sbalila jsem tašku a vyrazila.
Cítila jsem se jako v hodně špatném snu. Neměla jsem nejmenší tušení, co se vlastně stalo. Dorazila jsem na místo a doufala, že se vše vysvětlí a manžel se semnou vrátí domů.
U okénka při vstupu do vazební věznice se mi dostalo informace, ať se posadím na lavici a počkám, až mi vyzvou. Vyzvali mne asi za 40 minut a sdělili, že je manžel důvodně podezřelý z loupežného přepadení. Podlomila se mi kolena a klesla jsem k zemi.
Bylo to takové neomdlení, jen slabost. Můj život se otočil vzhůru nohama. Nedokázala jsem si to vůbec srovnat v hlavě.
Peníze prý hodil do řeky
Manžel ve vedlejším okrese opravdu vyloupil banku. Peníze se několik dnů nemohly najít. Tvrdil, že je hodil do řeky v igelitové tašce. Neobjevila je ani policie při domovní prohlídce, za to byla nalezena po domácku upravená pistole.
Balík peněz z loupeže jsem našla až já ve sklepu našeho hostince, o který jsme zanedlouho přišli v exekuci. Manžel odešel od soudu se sedmi lety nepodmíněně, protože měl funkční, nelegálně drženou zbraň, kterou v bance použil.
Rozhodla jsem se, že na něj určitě počkám. První rok to bylo hodně těžké. Přestěhovala jsem se do Ostravy, to abych byla blíže k místu výkonu jeho trestu. Pronajala jsem si tam garsonku a přijala podřadnou práci. Odřízla jsem se od rodiny i přátel. Styděla jsem se.
Chtěla jsem jen prolomit samotu
Zhruba po roce v továrně, kde jsem pracovala, si všimli na personálním oddělení, že jsem před pár lety pracovala na pozici marketingového manažera a jim právě odcházela slečna na mateřskou. Nabídli mi její místo i s podstatně lepším platem.
Nezaváhala jsem ani na chvíli a od dalšího měsíce jsem přešla na nové místo. Stále jsem měla strach, že někdo otevře moji minulost, ale vše se začalo odvíjet úplně jinak. Začal se mi dvořit zadaný kolega z vedení společnosti.
Bránila jsem se, odmítala jsem každé jeho pozvání, až jednoho dne jsem si řekla „proč vlastně ne?“. Vždyť nechci žádný vztah, nechci se ani do něj zamilovat, vlastně nic po něm nechci, chci jen prolomit svoji samotu.
Naše setkání bylo skutečně o kávě a o velice příjemném povídání. Zvedlo mi to náladu. Za několik dnů jsme naše příjemné setkání zopakovali a další na sebe už nenechalo dlouho čekat. Zažili jsme společně krásné vášnivé odpoledne.
V tento nejméně vhodný čas dostal manžel svoji první dovolenou z věznice na 24 hodin. Těšila jsem se na něj, ale zároveň jsem se i bála, že na něco přijde.
Manželova první dovolená
Nakoupila jsem jen ty vybrané lahůdky, abych mu to co nejvíce zpříjemnila. V pravé poledne ho propustili a společně jsme si to zamířili do garsonky. Bylo pro něho milým překvapením, jak žiji. Byteček jsem totiž velmi útulně zařídila a vše jen za pár korun.
Ale vše se jako lousknutím prsty změnilo v horor. Z čista jasna přišla otázka: „Byla jsi mi věrná?“ Zlehka jsem zaváhala, ale řekla jsem, že ano. Začal okamžitě zpochybňovat moji odpověď. Začal být nepříjemný.
A dožadoval se nějakých peněz, že si musí jít dát panáka na uklidnění. Vrátil se během chvíle s lahví levné vodky. Jeho agresivita se stupňovala. Lahev vypil během hodiny.
Sebral mi klíčky od auta a než jsem ho doběhla, odjel. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mobil neměl, nebyla žádná šance, jak zjistit, kam se vydal. Honilo se mi hlavou:
mám to oznámit na policii, měl zákaz řízení, v poučení bylo, že nesmí požívat alkohol a zase dokola…. Vrátila jsem se do garsonky. Stále se nevracel a já zažila bezesnou noc.
Uvědomovala jsem si, že bych přeci jen měla policii zavolat a oznámit, co se stalo, ale měla jsem strach. Sama sobě jsem si řekla, že počkám do devíti hodin. Počkala jsem, ale neměla jsem odvahu ani v oněch devět.
Konečně zvonek u dveří. Myslela jsem, že se manžel vrátil. Za dveřmi byla policie. Oznámili mi, že našli moje auto, ale bohužel je nabourané.
Ptali se mi, zda jsem vůz někomu nepůjčila, protože viník nehody byl bez dokladů a bohužel na místě zemřel. Ano, byl to můj manžel. Nemá smysl dále popisovat, jak k nehodě došlo a co bezprostředně následovalo, ale co přišlo s odstupem krátkého času.
Bylo velmi těžké se srovnat s tím, zda mé zaváhání v odpovědi, nezavdalo příčinu k nečekanému konci života mého manžela… S delším časovým odstupem si však stále více uvědomuji, že na počátku bylo především příliš velké sousto….