Hodně se o tom mluví, často se domácí násilí řeší i mezi celebritami. Přesto jsou známé případy jistě jen špičkou ledovce. Mnohé to udělají jako já, jen utečou.
S mým budoucím manželem mě seznámil můj tehdejší přítel Richard. Trochu ironie osudu. Dnes ani pořádně nevím, jak to přišlo, že jsem najednou nechodila s Richardem, ale s Antonínem.
Je to tak dávno a byli jsme hodně mladí, tenkrát byly tyhle věci tak nějak dílem okamžiku. Richard měl potom Sabinu a já Tondu.
A když se Richard za půl roku oženil, protože musel, já, snad i natruc, nebo protože tenkrát bylo zvykem se brát brzy, jsem se vdala za Tondu.
Začal kolotoč dítě – vysoká škola – manžel a jeho nároky a do toho všeho ještě změna režimu. Jak se to dneska tak hezky poeticky říká: mazec!
Začal pít
Manžel pak založil firmu, protože pracovat pro někoho už ho nebavilo, ale hlavně ho asi štvalo, že já jsem šla do práce a začala vydělávat víc než on. Nevím, jestli právě tohle byl důvod jeho lakoty, ale fakt je, že jsem za celý náš život ekonomicky táhla rodinu hlavně já.
Platila jsem dovolené, jídlo a chod domácnosti, všechny věci na Josífka samozřejmě včetně oblečení, hraček a věcí do školy. Neřekla jsem ani popel a platila a kupovala. Tonda chodil po hospodách, po kamarádech a kdovíkam jinam.
Když v noci přitáhnul, většinou opilý jak zákon káže, dožadoval se mé péče, ale nemělo to význam. A tehdy se začala projevovat jeho frustrace.
Dítě jako rukojmí
Když se nemohl realizovat intimně, vzteky popadl třeba talíř a hodil ho na stěnu. Zavřela jsem se do pokoje, on chvíli zuřil a pak usnul. Ráno se omlouval, ale to jen v prvních letech. Časem mu došlo, že neúspěchy rostou na všech frontách.
Jeho firma měla s každou novou zakázkou nový průšvih, klienti se s ním často soudili, nikdy nebyli spokojeni. Navzdory všem těm problémům dovedl získávat zakázky. Novým zákazníkům se vemluvil, to on dovedl. Své klienty ovšem nebil. Mě ano.
Jednoho dne jsem se odhodlala a pronajala si byt. Naštěstí jsem byla ekonomicky soběstačná a mohla si nájem dovolit.
To Antonína viditelně štvalo nejvíc. Nejen, že mě nedokázal srovnat svou fyzickou převahou a násilím, ale nebyla jsem na něm závislá vůbec nijak. Jeho jediným trumfem a zároveň rukojmím pak zůstalo naše dítě.
Všechno jsem platila
Ačkoliv Josífek od svého otce neviděl nikdy ani korunu a on mu nekoupil nic, stejně dokázal svého syna přesvědčit, že já jsem ta špatná, že já jsem rozvrátila rodinu a utekla jsem od něho bezdůvodně. V rodičovské péči jsme se střídali po týdnu a vždy, když Josef přišel ke mně, byl zaražený, nemluvný a ke mně téměř nepřátelský.
Jen trochu roztál, musel zpátky k otci. Ve škole to s jeho prospěchem nebylo vůbec valné, učitelé říkali, že je roztěkaný, nesoustředěný, dokonce do něho chtěli cpát nějaké prášky, jako kdyby byl blázen. To jsme ostře odmítli všichni.
Škola si to dělá hodně jednoduché. Měli nám pomoct a oni vymyslí prášky… Ale věděli, kde asi bude příčina.
Třídní učitelka mi říkala, že dobře vysledovala, u koho zrovna Josef ten týden je. Když u otce, tak chodí pozdě do školy, nemá úkoly a je nevyspalý, bez energie. Často říkal, že ani nesnídal.
Takže jsme začali řešit naše dítě, i když jsme měli řešit spíše sebe, lépe řečeno naši péči o něj. Přiznávám, také jsem na Josefa neměla moc času, ale snažila jsem se to napravit.
Domluvila jsem mu paní na doučování a tu mu samozřejmě platila, jeho otec dál nedával ani korunu.
Když byl Josífek se mnou, brala jsem ho na víkendy někam ven, jezdili jsme spolu po kempech v Čechách, do přírody, ukazovala jsem mu hrady a zámky. On už ovšem měl i jiné zájmy, potřeboval počítačové hry a další elektroniku, aby se mohl blýsknout před kamarády.
Finančně jsem docela krvácela, ale zatnula jsem zuby, vydělávala a kupovala, starala se. Pak přišel můj slabý moment. Nevím opět pořádně, jak to vlastně bylo, nebo spíš proč to bylo… Antonín jednou přivezl Josefa a zdržel se.
Jestli měl svátek… Napili jsme se a on zůstal na noc. A pak začal považovat za samozřejmé, že je zase s námi. Vydržel se mi vemlouvat tak dlouho, až jsem se vrátila k němu. Argument, že rodina musí být pohromadě, byl příliš silný.
Podlehla jsem znovu
Zpětně to, co se stalo pak, považuji trochu za špatný vtip, i když jeho důsledkem je alespoň kousek štěstí. Otěhotněla jsem. Náš druhý chlapec nás ale stmelil jen na chvíli. Pár ran do obličeje a do břicha mě přivedlo po pěti letech k rozumu podruhé.
Historie se opakovala, ale v tomhle případě jsem všechno nahlásila i na policii. Tondovi jsem to sdělila a odstěhovala se do týdne. Už jsem v tom měla praxi. A prvního muže, který projevil jen trochu zájem, jsem se chytila a už nepustila.
Došlo mi, že se musím od minulosti úplně odstřihnout. Byl to platný pokus, nový partner je mi oporou, ale srovnat frustrovaného Antonína nedokáže, na to nemá povahu. Psychickým terorem mého již bývalého muže dál trpí teď hlavně můj mladší syn. Nevím, jestli to oba přečkáme duševně zdraví.
Marcela (52), Brno