Nejsem blázen, ale vidím duše zemřelých a jejich svět se natolik prolíná s mým, že někdy jsem raději s nimi, než s živými lidmi. Už jako malá jsem se jich nebála a věřila jim.

Pamatuji se, že jsem už jako malá holčička, tehdy mi byly asi tři roky, viděla anděly.Nejčastěji když jsem blouznila v horečkách nebo se něčeho bála. Vždycky byli se mnou a chránili mě, brala jsem to jako samozřejmost.

Dávali mi nepopsatelný pocit lásky a bezpečí. Když jsem se svěřila rodičům, brali to na lehkou váhu, mysleli si, že si vymýšlím.Také jsem měla přítele, kterého nikdo jiný než já neviděl. Nevím proč, ale říkala jsem mu Pavel, bylo mu osm.

Mluvil se mnou prostřednictvím mysli a já mu odpovídala normálně. To byl první kámen úrazu, rodiče z toho byli zmatení a hledali jakoukoliv, dokonce i psychologickou, pomoc.

Měli mě za blázna

Byla jsem jedináček a Pavel byl můj nejlepší kamarád. Začínala jsem se čím dál tím víc uzavírat do sebe, hlavně proto, že jsem byla pro ostatní „divná“.

Nikomu jsem se už nesvěřovala, bála jsem se posměšků, které od dospěláků přicházely téměř pokaždé.Až jednou jsme na pouti s mamkou a Pájou potkali starou cikánku. Mrkla na mě a zeptala se, jestli se jí nechci na něco zeptat.

Já byla unesená, málokdo mě takhle někdy přímo oslovil. Pamatuji si, že jí mamka odsekla a táhla mě pryč, ale žena na mě volala:

„Zapal mu svíčku, pomodli se za jeho duši a řekni mu, ať jde za světlem!“ Víc jsem už neslyšela, ale nemyslela jsem ten den na nic jiného.Viděla snad Pavla? A jaké světlo? O několik dní později jsem to udělala. Cítila jsem, že ta rada byla určená pro něj. Odešel a už se nikdy nevrátil.

Stýskalo se mi

Těžce jsem to nesla, ale na druhou stranu jsem chápala, že to tak má být.Našla jsem si pár kamarádů mezi spolužáky a začínala pomalu zapomínat na to, co se v mém dětství dělo.

Bylo to jako sen, po čase jsem si nebyla jistá, zda to, co jsem kdysi denně zažívala, bylo skutečné.Bylo mi šestnáct, když jsem se s tím setkala zase. S přáteli jsme seděli v čajovně a bavili se o něčem nepodstatném.

Najednou jsem cítila mráz po zádech a koutkem oka viděla mužskou postavu, která ani vzdáleně nepřipomínala živou bytost. Když mě přátelé oslovili, co se děje, protože jsem prý strnula a zbledla, ta bytost zmizela. Od té doby je ale zase vidím všude.

Vzpomněla jsem si na Pavla a objevila se ve mě opět víra v něho a jeho existenci.Nemyslím si, že bych byla nějak zvláštní, jak si mnoho lidí s podobným darem myslí.

Ve skutečnosti je můžeme vidět všichni, ale většinou máme strach, pochybnosti nebo je jednoduše zahlédnout nechceme. Pokaždé jim zapálím svíčku a pomodlím se, aby našli správnou cestu ke světlu.

Možná mi nebudete věřit, ale nehlásím se k žádné církvi ani náboženství. Jen se snažím vnímat, vidět, slyšet víc, než lidé v dnešní době běžně dělají.

Ilona (54), Praha .