Na lidové pověry začne člověk věřit až ve chvíli, kdy se mu potvrdí.  

Nikdy jsem nepatřila k lidem, kteří by se vyděsili, když jim přes cestu přeběhne černá kočka, nebo kteří každé ráno musí vykročit pravou nohou. Nevystrašilo mě ani rozbité zrcadlo a ve svatebních šatech mě manžel také spatřil ještě před svatbou.

A nebála jsem se ani, když se v kalendáři objevil pátek třináctého. To se ale jednoho dne změnilo.

Dva telefonní hovory

Vzpomínám si, jak mi manžel ještě ráno schválně připomínal, kolikátého je – a jak jsem nad tím mávla rukou. Řekla jsem pěkně nahlas, že se žádného pátku třináctého nebojím.

Asi jsem tak uvedla do pohybu nějaké špatné síly, které mi chtěly dokázat, že bych se bát měla. Sotva jsem přišla do práce, zazvonil mi mobil. Volala mi matka. Už podle tónu jejího hlasu jsem poznala, že se něco stalo.

Dozvěděla jsem se, že můj osmdesátiletý otec je v nemocnici s těžkým infarktem a leží na oddělení intenzivní péče. Dovezl ho tam můj bratr. Podlomila se mi z toho kolena. Tím ale hororový den teprve začínal. Za chvíli jsem měla další hovor od švagrové.

Ta mi sdělila, že bratr se po cestě zpátky z nemocnice vyboural s autem. Odnesl to jen odřeninami, ale auto bylo zničené. Věděla jsem, jaké má bratr dluhy a jak je na svém voze závislý i kvůli práci, takže to byla druhá zpráva, která mnou otřásla.

Jedna rána za druhou

Černý pátek pokračoval dál. Dnes mi to při zpětném pohledu připadá skoro neuvěřitelné, jak se mohlo tolik nepříjemných událostí stát během jednoho dne. Dozvěděla jsem se, že v práci se bude propouštět a že mě to také čeká.

Pak mi volala dcera, že vnučka spadla ve školce z houpačky a zlomila si ruku. Všechno to dovršil hovor od manžela, který ztratil peněženku s doklady a vyšší částkou. To byla naštěstí poslední rána.

Otec se uzdravil, bratrovi zaplatila auto pojišťovna, já si našla jinou práci, vnučka se vyléčila. Vše tedy dobře dopadlo, ale já se zařekla, že už se nikdy nebudu pověrám vysmívat!

Marie L. (57), Liberec