Někomu se dá jeho pohodový život po boku milovaného partnera závidět. To ale není bohužel případ naší nešťastné čtenářky.

Je mi pětačtyřicet let, jsem svobodná a bezdětná a je mi z toho do pláče. Příležitostí k tomu, abych měla partnera a rodinu, jsem přitom dostala od života několik. Žádná z nich ale nevyšla.

Mohla za to sebevražda ctitele?

Už od mládí jsem všechny zájemce o moji přízeň upozorňovala, že by si měli dát pozor, protože přináším chlapům smůlu. Nejprve jsem to říkala jen v legraci, ale ono se to skutečně začalo naplňovat.

Úsměv ze tváře mi zmizel, když jeden mnou dlouho odmítaný ctitel zvolil dobrovolnou smrt. Napsal mi zlý dopis na rozloučenou, ve kterém mi vyčítal, že jsme si byli určeni a že mi přeje, ať také nikdy nenajdu štěstí.

Hodně to mnou otřáslo a asi ten dopis nosím pořád někde vzadu v hlavě, i když se to stalo, když mi bylo dvacet let. Nejspíš i pod tímhle vlivem jsem přestala zájemce odmítat a místo toho jsem prožívala jeden neúspěšný vztah za druhým.

Svůj omyl jsem poznávala většinou pozdě. Dlouho trvalo, než jsem pochopila, že třeba nezachráním alkoholika nebo že nezměním násilníka, který pro facku nikdy nešel daleko.

Čas utíkal a já pomalu začínala ztrácet naději, že pro mě někde na světě existuje muž, se kterým by mi bylo dobře.

S jediným mužem mi bylo dobře

Nejdelší vztah, spojený i se společným bydlením, jsem prožila s Markem. Byl to málomluvný, ale hodný chlap, o patnáct let starší než já – a vlastně první, se kterým bych si bývala přála mít dítě.

Bohužel se zabil v autě, když mi jednou pozdě v noci ujel autobus, kterým jsem se měla vrátit z návštěvy u kamarádky a on jel pro mě. Po něm jsem ještě vystřídala deset partnerů. Od těch zlých jsem musela utéct já, ti hodní opouštěli mě.

Nevím, kde a jestli jsem dělala chyby. Vím, že ještě není úplně pozdě a že třeba nějaká šance přijde, ale už si nevěřím. Představa, že bych zůstala sama, mě ale opravdu děsí!

Renata Z. (45), Plzeň