Co si počít s dospělým synem, který se jen povaluje na gauči, místo aby živil rodinu? Domluvy ani hrozby nepomohly.

Celých třicet let jsem si myslela, že můj syn je dobře vychovaný. Nikdy nekouřil, natož aby fetoval nebo dělal nějaké průšvihy. Neměla jsem s ním jedinou starost ani ve škole, ani potom, když dospěl. Pořídil si na hypotéku byt, hodně pracoval a také se moc dobře oženil.

Vzal si hodnou a milou slečnu, kterou jsem měla od prvního okamžiku moc ráda. Troufám si tvrdit, že ona mě snad také, vzhledem k tomu, jak často mě navštěvovala.

Snacha začala být smutná

Na mateřské zůstala celé čtyři roky, ale po večerech chodila uklízet, aby si přivydělala. Domlouvala jsem jí a nabízela i peníze, ale ona měla svoji hrdost a nikdy si nic ode mě nevzala.

Byla už taková. Já se jí všechno snažila vynahradit alespoň hlídáním vnoučka Jáchyma a také nějakou tou dobrotou, co jsem upekla nebo uvařila. Klárka si nikdy na nic nestěžovala, ale poslední dobou se mi přece jen zdála taková skleslá.

Smutná a také unavená. „Nic se neděje,“ ujišťovala mě pokaždé, když jsem se zeptala. Zvláštní bylo, že mě s Jáchymem navštěvovala sama, bez mého syna. Vždy se vymluvila, že je unavený nebo že se mu prostě nechtělo.

Přestávala jsem tomu věřit a větřila nějaký problém. „Klárko, mám tě ráda jako vlastní dceru. Tak co se děje? Není ti můj syn nevěrný? Musela bych ho jít zbít!“ snažila jsem se vtipkovat, ale byla ve mně malá dušička.

Ze syna se stal povaleč

Moc jsem se bála toho, co se dozvím. Jistě to nebude nic pěkného, myslela jsem si a měla bohužel pravdu. „No, tak já ti to povím,“ pokrčilo rezignovaně rameny Klárka a málem se rozplakala.

„Tvůj syn, můj manžel, přestal z ničeho nic chodit do práce. Prý už ho to tam štve. Celé dny se válí jen doma a žádnou jinou práci si nehledá. Jsem zoufalá. Brzy nám dojdou úspory, z kterých splácíme hypotéku.

Skončíme na ulici!“ V první chvíli jsem tomu nechtěla věřit. Můj syn a flákač? No to snad není vůbec možné. Třeba je nemocný, pomyslela jsem si s obavami a hned se vydala k němu domů. Přivítal mě zarostlý a v trenýrkách.

Válel se u televize, přesně jak Klárka líčila. „Mami, co chceš? Nech mě na pokoji!“ vyštěkl, ale já ho nemínila poslechnout.

Na lenocha platila přísnost

Popadla jsem ho vzadu za tričko a zařvala: „Zítra v osm ráno mě čekej u dveří! Jdeme prosit o práci!“ Myslela jsem, že neposlechne, ale strach mu to nedovolil. Odvedla jsem ho na pracovní úřad a odtud hned do továrny, kde měli volná místa.

Šel pracovat rukama coby dělník, ale dobře mu tak, když mu jeho původní zaměstnání v kanceláři nevonělo. Od toho dne jsem ho vodila každý den až před bránu fabriky. Trvalo měsíc, než se mě zbavil! Ale zvítězila jsem.

Kluk se vzpamatoval a dokonce si našel i lepší práci. Někdy se přísnost prostě vyplatí!

Ilona V. (52), České Budějovice