Ten den začal vesele a se sluncem nad hlavou. Později přišla drsná tragédie.  

Dlouhá léta jsme se kamarádili s jednou rodinou. Jezdili jsme na společné dovolené, pravidelně jsme se navštěvovali. Tenkrát se toho ještě zúčastňovaly i naše děti.

Později, když potomci z obou rodin vyrostli a měli svůj život, jsme v tomto přátelství pokračovali ve čtyřech: já, můj manžel Michal a s námi druhá dvojice Dana a Luděk.

Náhlá změna počasí

Dvakrát za měsíc jsme vyráželi na výlety po českých krajích, v létě po památkách a v zimě do hor. K té osudné události došlo před dvěma lety v prosinci v Rakousku během víkendového výletu.

Ubytovali jsme se tehdy v malém penzionu, položeném poměrně vysoko v Alpách. Měli jsme v plánu jednak v rámci našich možností a schopností lyžovat, jednak jít na nějakou túru na běžkách. Na tu jsme se vydali třetí den pobytu.

Předpověď hlásila krásné počasí a opravdu nad námi byla modrá obloha a zářivé sluníčko. Trasu jsme měli vybranou a pečlivě naplánovanou, připadala nám úplně bez rizika.

Ve chvíli, kdy jsme v pohodě vyrazili do zasněžených hor, by si nikdo z nás nepomyslel, v jaké kruté drama se celá túra nakonec promění. To pěkné počasí totiž nevydrželo napořád. V horách to bývá tak, že změna přichází prudce a nečekaně. Stalo se to i nám.

Obloha se zatáhla, začalo sněžit a foukal vítr. Rozhodli jsme se, že se raději vrátíme, i když jsme to zpátky měli pěkných pár kilometrů.

Osudné rozhodnutí

Chumelenice houstla, ale zatím jsme se drželi správné cesty. Zpočátku jsme se mohli orientovat i podle svých stop, jenže ty rychle zavál vítr. Začali jsme trochu propadat panice. Pak se to stalo: Luděk ztratil rovnováhu a spadl. Při pádu si zranil nohu.

Nebyli jsme si jistí, jestli ji nemá zlomenou. Bylo jasné, že musíme rychle najít pomoc – ale jak? Mobilní signál nefungoval. Sněžení omezilo viditelnost na minimum a my jsme definitivně ztratili správný směr. Nikdy předtím jsme se v podobné situaci neocitli.

V penzionu jsme sice podle pravidel nahlásili svoji trasu, jenže šance, že by nás v tom marastu někdo mohl najít, nebyla velká. A Luděk opravdu nemohl pokračovat v cestě. Museli jsme se tedy rozdělit.

Dohodli jsme se, že pro pomoc vyrazíme já a můj manžel, zatímco Dana počká na místě se svým partnerem. Drama pokračovalo, protože jsme s Michalem dlouho nemohli najít správnou cestu.

Už jsme sami byli na pokraji sil, ale věděli jsme, že na nás naši přátelé spoléhají. Trvalo to celou věčnost. Nakonec jsme došli až k penzionu. Tam sice zavolali horskou službu, ale rozhodli se nečekat na její příjezd a vydali se s Michalem na pomoc hned. Já jsem byla už skoro úplně vyčerpaná a tak jsem zůstala v penzionu.

Do hor už nikdy!

To, co se dělo dál, vím jen z manželova vyprávění. Nejprve našli promrzlou a zoufalou Danu. Ta se v panice vydala hledat pomoc sama, protože Luděk upadl do bezvědomí.

Jeden z mužů z penzionu se s Danou vydal zpátky, zatímco druhý spolu s Michalem šli hledat Luďka. Bohužel ho nenašli. Z chumelenice se stala vichřice a podmínky se zhoršily natolik, že už se nedalo nic dělat.

Do terénu pak vyrazila horská služba, ale i ta se vrátila s nepořízenou. Luďkovo zmrzlé tělo našli až druhý den. Vypadalo to, že se z bezvědomí probral a pokusil se jít, jenže spadl a skutálel se ze svahu. Proto ho nemohl nikdo najít.

Z Alp jsme odjížděli s vědomím, že už se do hor nikdy nevrátíme. Po Luďkově pohřbu se s námi Dana přestala stýkat. Asi nám i kladla za vinu, že jsme se nevrátili pro Luďka včas – nebo nechtěla, aby jí naše přítomnost připomínala tragicky zesnulého manžela.

S Michalem teď jezdíme jen na výlety sami a pouze v létě. Ten smutný víkend v nás navždy zanechal stopu, kterou ze své paměti už neodstraníme!

Alena S. (53), Praha