Tolik utrpení si má dcera určitě nezaslouží. Trápili ji všichni muži, se kterými dosud zkoušela založit rodinu. A teď ještě ta hrozná nemoc. To nemůže být pravda. Ale bohužel je.

M oje jediná a, jak se tak hloupě říká, vymodlená. Ano, Jiřina se mi narodila docela pozdě.

Samozřejmě, že jsem se bála, jestli s ní bude všechno v pořádku, to víte, znáte ty genetické předpoklady, kterými vyhrožují lékaři starším matkám. Ale nebyl žádný problém, naopak, Jiřinka byla naše sluníčko, byla krásná a brzy jsme poznali, že je i učenlivá, chytrá.

Můj muž byl o dost starší než já a umřel, když bylo Jiřince pět let. Byla jsem sice moc smutná, ale tahle událost mi v mém příběhu přijde snad nejméně stresující, když se nad tím tak zamýšlím. Mnohem víc mě trápí všechno to, co se děje s Jiřinkou teď.

Chlapi jsou prevíti

Nebudu popisovat všechny ty mužské, co přišli do jejího života a záhy odešli. Byli to mizerové, ale koneckonců dělali to, co je většině z nich vlastní a byli vlastně féroví, když je srovnám s tím posledním. Rostislav se jmenuje. Tahal ji za nos deset let.

Jak ta do něj byla zamilovaná! Pan kurátor… Samá výstava moderního umění, velcí intelektuálové kolem, umělci, malíři, politici, zpěváci, slavní lidé. Jiřince se to líbilo, jak by ne. Ten vztah byl v podstatě bezproblémový. Jen jednu jedinou chybu měl.

On nechtěl děti. Nikdy. „Do téhle doby děti nepatří, Jiři,“ říkával, když dcera někde závistivě koukala na kočárek.

Milovala ho tak, že se rozhodla, že děti mít nebude. Byla jsem z toho smutná, ale stále jsem doufala, že se něco stane a on, nebo ona, nebo snad oba… že zkrátka někdo přijde k rozumu.

Vždyť mít děti je krásné a pro člověka, který je mít může, je to snad skoro povinnost. No, a jak jsem tak doufala v nějaký zásah osudu, on skutečně přišel. Ale takový, že jsem z toho měla málem infarkt.

Když už jsem si říkala, no snad má díky genetickým předpokladům moje dcera možnost otěhotnět i v pozdějším věku, třeba ještě ve čtyřiceti se stane zázrak, když se stát má. .

A najednou přišla chudinka domů ke mně s usedavým pláčem a mezi vzlyky jsem jen rozeznala: „On bude mít dítě… s jinou… nějakou náhodou potkal… v Brně…“

Prý je charakter!

Porazilo mě to tak, že jsem si sedla na rozpálenou plotnu sporáku a spálila si zadek, ale to byla ta nejmenší bolest, kterou jsem cítila. Srdce se mi mohlo rozskočit, plakala jsem spolu s ní. Jak jí to mohl udělat? To snad není ani lidské!

Pak jsem z Jiřiny páčila podrobnosti a nevěřila jsem svým uším, že ona ho ještě hájí!

Prý to na něj ta potvora ušila, on prý nechtěl a ona to zařídila, ale teď si ji musí bohužel vzít, protože je  charakter. Ale Marcelka ho neopustí, protože ho chápe, má ho pořád ráda, co ráda… miluje ho.

Náhradník kocour

Kdyby na místě rozpálené plotny stála vysoká pec, skočím do ní! Rvalo mi uši, co má dcera povídala. Ale co jsem mohla dělat?

Svou dceru miluji, musím stát za ní v dobrém i zlém. Tak jsme společně ten drsný moment ustály a já jsem už jen odevzdaně přihlížela tomu, když Marcela vyprávěla o tom, že se s Rostíkem zase sešla a jaké to bylo krásné setkání, ukazoval jí i fotky Filípka, je prý rozkošný… No, Filípka jsem viděla rozmazaně. Nevěděla jsem, mám-li řvát bolestí, nebo vztekem.

Začala jsem mít i pochybnosti o zdravém rozumu své dcery. Pořídila si kocoura a začala se k němu chovat jako ke svému dítěti.

V té její garsonce se ten prevít začal roztahovat za chvíli jako král a a ona ho v tom od počátku ze všech sil podporovala. A mě peskovala: „Sem si nesedej, tady v tom křesle hajá Maxíček…“, nebo:

„No, prosím tě, mami, nemůžeš volat takhle brzo, vzbudila jsi Maxíčka…“ No, hrůza.

Ale nemůžete plísnit své jediné dítě jen za to, že mělo v životě vlastně smůlu. Teď už ji mohu jen chápat, že jí zbývá kocour, který jí nahrazuje děťátko, které si tolik přála a které už mít nebude. Jen ty pitomé fotky chlapečka od jejího expřítele.

A ona se z nich raduje! Nevím, snad je má dcera trochu zvrácená. Za mých mladých let by ji s takovýmhle postojem asi chtěli zavřít na psychiatrii.

Jsem krutá

Ne, nebudu už na svou dceru tolik zlá, vlastně ji pořád křivdím, vylévám si těmi řečmi svou frustraci z toho, že nemám vnučku. Sama jsem přitom měla dceru v minutě dvanácté. To já měla kliku. Má dcera ne.

A teď, když přišla minulý týden od doktora, že jí při vyšetření zjistili rakovinu prsu, už jsem se rozhodla být zticha úplně.

Osud nám zle zatápí a my prostě můžeme jen trpět, doufat, čekat na zázrak, nebo až se ten hrozný úděl vyčerpá a bude zase líp. Jiřinka prodělává nutné zákroky, léčebnou kúru, ozařování, já jsem s tím vším smířená a říkám si, že to snad takhle muselo být.

Občas zase namítnu, že kdyby dcera dítě měla, rakovina by se díky mateřství třeba ani neobjevila, ale zase tu myšlenku zapudím. Věříme společně. Snad nás obě víra uzdraví. Jiřinku z nemoci těla, mě z choroby duše. Ačkoli můj lékař tvrdí, že jsem zdravá, já vím své.

Jaroslava (70), České Budějovice