Moje dcera bojuje jako lev s nepřízní osudu. Je nespravedlivé a kruté, že už mnoho let stále jen prohrává. Jsem snad na vině já? 

Nemohu své holčičce pomoci, jsem upoutaná na invalidní vozík a mohu jen se smutkem a i vztekem sledovat, jak má jediná dcera Klára prochází strastmi, které na ni osud hrne.

Děsí mě, co dalšího se dozvím, je to jedna rána za druhou. Už si začínám myslet, že jsem se já, jako jeden z rodičů, něčím provinila, něčím třeba v minulém životě, pokud nějaký byl. Už ale věřím všemu.

Tolik neštěstí osud uvalil na jednoho člověka, na nebohou slabou ženu? To není samo sebou.

Ubližovali jí

Byla to krásná dívka, už jako dítě nejhezčí holčička ze třídy, možná ze školy. Ale bývala taková zamlklá, moc kamarádek nemívala, natož kamarádů. A taky proto ji některé děti brzy začaly provokovat. Děti bývají kruté.

A tak ji pár hochů podráželo nohy, házeli jí aktovku do kaluže a kradli svačinu. Nestěžovala si, přišlo se na to za dlouho a pak teprve ředitel školy zasáhl a kluky potrestal.

Na střední škole měla jeden vztah. Kdyby ten došel naplnění, mohlo se všechno vyvíjet úplně jiným směrem, možná bych teď psala příběh o krásné a spokojené rodině, vnoučatech a jejich šťastné babičce. Jenomže ten chlapec už nežije.

Byl to takový krásný mladík… Chytrý a slušně vychovaný. Ale náhle onemocněl rakovinou varlat, pak onemocnění metastázovalo do jater a do půl roku jeho život skončil. Klárka si mohla oči vyplakat, ale jejího Petra už jí nic nevrátí.

Ten krutý zážitek mou dceru změnil. Začala vést divný život. Neskutečně zhrubla, stala se cynickou a počínala si, jako by životem pohrdala. Snad se mu chtěla pomstít. Marně jsem k ní mluvila, utíkala před mými výčitkami.

Neučila se, školou procházela jen tak tak, začala chodit se staršími spolužáky do hospod, dala se na alkohol i cigarety.

Vyměněná

A do toho přišla do jiného stavu. Říkala, že neví s kým a že po tom ani pátrat nehodlá, bylo to prý na nějakém večírku a těch kluků bylo víc. Narodil se Mareček a téměř současně zemřel můj manžel, Klářin otec. Náš boj s chudobou začal naplno.

Tehdy jsem mohla občas dítě pohlídat, protože jsem pracovala v továrně na směny. Klára začala brzy dělat ve stejném závodě u pásu také, a tak jsme se snažily se střídat.

Moc jsme se neviděly, ale alespoň jsme měly co jíst. Pak ale propukla krize a továrnu zavřeli. Podpora byla slabá a čím dál menší. Klára chodila po brigádách, ale já jsem zjistila, že už mi nohy přestávají sloužit a do půl roku jsem byla na vozíku.

Trvala jsem na tom, že chci jít do ústavu, protože takhle jsem jen na obtíž, ale Klára o tom nechtěla slyšet a pořád zařizovala nějakou pomoc, nějaké kamarádky a hodné lidi, co se o mě a o Marečka chodili starat. Když ale jednoho dne přišla dcera s tím, že má přítele a měl by být perspektivní, zařídila jsem si ústav sama, věděla jsem, že nesmím být příčinou, kvůli které přijde Klára o své štěstí.

Odvezli mě sanitkou a Klára se to dozvěděla, až když se vrátila z práce. Hned mi přišla vynadat a dělala scény, ale já jsem trvala na tom, že zůstanu tam, kde jsem, i když se mi tam, pravda, vůbec nelíbilo.

„Ivan Hrozný“

Klářin přítel Ivan se k nám hned nastěhoval a záhy se ukázalo, že není rozhodně žádným princem na bílém koni. Pil, nepracoval, Kláru bil a na Marečka byl ošklivý. Trvalo to pět let. Nechápu, jak to mohla ta holka vydržet.

Já jsem psala na sociálku, na policii, ale ten lump z té kontroly vždycky nějak záhadně vyvázl. A hlavně Klárka vždycky tvrdila, že je všechno v nejlepším pořádku. Takže to je pak předem prohraný boj, to je marná snaha.

Ivan se choval čím dál hůř, a protože nepracoval, nudil se a chodil hrát do herny na automatech. No, hrát… Prohrávat. A ptáte se, kde na to bral peníze? Uhádli jste. Chudák Klára vlastně vydělávala jen na něj.

Pak už to došlo tak daleko, že ji prodával za peníze! Ano, v našem vlastním bytě. Udělal z něho privátní nevěstinec. Asi bych se to i těžko dozvěděla, Klára by mi to nepřiznala, ale přišel mi anonym, který tu hrůzu popisoval.

Bylo to od nějakého jejího zákazníka, který mě současně znal. Ještě jsem si to ověřovala od sousedek v domě a bohužel to byla pravda. Štěstí se na nás usmálo teprve, když Ivana zavřeli.

Připletl se do nějaké vloupačky a chytili ho, navíc zjistili, že toho měl na triku víc. Klára ale u té nechutné profese zůstala.

Ano, vydělala si víc peněz, už se jim s Marečkem dařilo, a můj vnuk dokonce začal chodit hrát hokej, a to je pro rodiče hodně drahý sport.

Naděje pohasla

Už to vypadalo nadějně. Jen jsem se nemohla vrátit domů, to víte, Klára musela to řemeslo někde provozovat. Ale jednoho dne se v ní hnulo svědomí, prohlásila, že „šlapat“ nebude a začala rozvážet mražené potraviny. Nebyl to špatný výdělek, ale časově náročný.

Já jsem se vrátila domů, a dokonce mě díky cvičení v ústavu nohy začaly trochu poslouchat. Je se mnou méně práce.

Jednoho dne, zrovna, když měla ve svém voze Klára Marečka, vezla ho na trénink, přehlédla červenou a přijíždějící vůz ji smetl. Mareček je už dva měsíce v umělém spánku, Kláře amputovali ruku.

Jsem zpátky v ústavu a přemýšlím, zda tohle je vrchol všech strastí, nebo nás potká ještě něco horšího.

Veronika (67), Teplice