Seděly jsme s kamarádkou na lavičce v parku a povídaly si o vnucích.Najednou si k nám přisedl muž. Cecilka ho ale vůbec neviděla.

Já i manžel jsme byli vždycky aktivní a vedli k takovému životu i děti. I v důchodu jsme se snažili chodit každý den na procházky. Pořídili jsme si pejska, aby nás nutil každý den vyrazit z domova.

Když mě Milouš před pěti lety opustil, nejvíce mě podržela právě Džesinka. Mám sice moc hodné děti i vnoučata, oni mají ale své životy, nemohli se mnou být každý den.

Džesinka mi ležela oddaně u nohou od rána do večera a poslouchala všechny mé bolesti i nářky a tvářila se, jako by mi rozuměla.Před rokem mě ale opustila i ona. Naštěstí se přistěhovala do našeho domu paní také v důchodu.

Moc jsme si porozuměly a začaly chodit na procházky spolu, také do divadla a na koncerty.

Začalo se stmívat

Seděly jsme na naší oblíbené lavičce v parku a zapovídaly se.Bylo krásně, vůbec nebyla zima a domů se nám ještě nechtělo. Povídaly jsme si o tom, co všechno letos na Vánoce napečeme a na jaké dárky se chystáme. Co by těm našim drahým udělalo radost a vzájemně jsme se inspirovaly.

Naproti nám stála lavička, na které nikdo nebyl. Najednou přiběhl mladý muž, a usadil se na ní. Rukama si zakryl obličej a vypadalo to, že je zoufalý.

Kamarádka se na něj ani jednou nepodívala, což mi přišlo divné.Byla vždycky mnohem více komunikativní, než já. Pozorovala jsem toho nešťastného muže a pak si po chvilce řekla, že by bylo dobré se ho zeptat, co se mu stalo?

Byla jsem za blázna

Tak jsem se na něj podívala a řekla: „Co vás potkalo, mladý muži?“ To, co se stalo pak, si vybavuju každý den.Mladík se na mě podíval s velkým údivem. Moje kamarádka se mě zeptala, na koho to mluvím. Odpověděla jsem, že přece na toho muže naproti.

Podle ní tam ale nikdo nebyl. Koukaly jsme na sebe a pak na tu lavičku.Mladík se zvedl a posadil se vedle mě. Obličej měl úplně bílý a neuvěřitelně smutné oči, které na mě upíral. Byla v nich velká prosba o pomoc. Byla jsem úplně ochrnutá hrůzou a také chladem.

Cítila jsem mrazení v konečcích prstů a v zádech.Chvíli jsme se dívali vzájemně do očí, pak si ten mladík znovu zoufale skryl tvář do dlaní, pak vyskočil a běžel pryč. Od té doby tam chodívám často v dobu, kdy se stmívá a hledám ho.

Taky se ptám po starousedlících, jestli neví o nějakém muži, který v parku nešťastně zahynul. Ráda bych mu tam někde zapálila svíci…

Dana (76), Třeboňsko .