Když jsem si Richarda před více než třiceti lety brala, tušila jsem, že to úplná procházka růžovým sadem nebude. Ona šetrnost je tedy hezká vlastnost, ale nic se nemá přehánět.
O d skromnosti a šetrnosti je jen krůček k lakotě a skrblictví. Tyhle vlastnosti jdou často ruku v ruce a nedělala jsem si tím pádem také nějaké velké iluze.
Ale Ríša měl ještě dost jiných vlastností, kvůli kterým jsem to hodlala risknout. Měl rád děti, byl pro rodinu, byl pilný, spolehlivý a vždycky připravený komukoli pomoci radou, nebo přiložit ruku k dílu. Vlastně byl a je docela hodný.
A rodinnou kasu kupodivu nechal na mě, takže jsem mohla dětem leccos dopřát, i když ten můj pokaždé remcal, ale to jsem si poslechla jedním uchem a druhým to šlo ven.
Pán kůlen
Naše domácnost vzkvétala, rodina se rozrostla, vychovali jsme dvě děti a žádný velký zádrhel nenastal.
Dost možná to bylo i tím, že byl Richard poměrně zapřažený, v práci trávil hodně času a o víkendu jsme jeli na chatu, kterou jsem dostala od svých rodičů a tam jsme se oba činili znovu. Tady byl, a bohužel dosud je, manžel ve svém živlu.
Buduje a opravuje, prkýnka a štětec s barvou, to je jeho. Ale hlavně kůlny! Snad každý rok teď přibude jedna!
A nikdy jsem nepochopila, že on tu novou kůlnu pokaždé opravdu potřebuje. Když jsem viděla vnitřek té poslední, jak přetéká harampádím, neměla jsem k jeho rozhodnutí stavět novou žádný argument.
„Myslíš, ale Ríšo, že nám to všechno bude někdy k užitku?“ ptala jsem se ho jen nejistě. Jeho reakce byla vždy stejná.
Já tomu prý totiž nerozumím, nechápu, že může přijít velká krize a nebude vůbec nic a jedině my pak budeme mít to štěstí, že jsme mysleli na budoucnost, když byla hojnost a lidi všechno vyhazovali, zbavovali se starých věcí, které byly ještě k potřebě. K potřebě?
K čemu nám bude patnáct lopat, které ten můj shánčlivý manžel objevil nedaleko výkopu u silnice, kam je asi zahodili kopáči, nebo je tam prostě zapomněli?
Potřebuje úplně všechno!
A ty staré krámy nejsou jen v kůlnách, máme jich plný pražský byt, snažím se to tajně vyhazovat, ale Richard je pilnější, nestíhám. Proč máme mít tolik starých bot, které lidé vyhodili?
Možná se v nich ještě pár metrů ujít dá, ale rozhodně žádnou parádu neudělají!
Máme taky spoustu fasádní barvy, protože o dvě ulice dál stavěli rodinné domky a plno materiálu jim zbylo. Řemeslníci byli zřejmě rádi, že se s tím nemusejí tahat nikam na skládku, že si to odveze na káře ten starej blázen.
A to ani nemluvím o té spoustě šroubků a matiček, které původně patřily bůhví k čemu, ale prostě se můžou hodit. A provázků, kousků látky, nějakých sešitů a starých časopisů, nějakých lahví bůhví s čím… A když jsou někde slevy, mohu se spolehnout, že Richard přitáhne další spoustu nesmyslů, z nichž potřebovat budeme asi jen sotva desetinu.
K psychiatrovi ho nedostanu
Nebývalo to s tím mým mužem vždycky takhle špatné.
Radila jsem se o tom zcela vážně s naší obvodní lékařkou, se kterou se trochu znám, občas zajdeme na kafe, a ona říkala, že takzvaný mužský přechod se může projevit různě a dokáže zkrátka divy. Na psychiatra to podle ní ještě není, ale mám ho dál sledovat, a kdyby se to začalo rapidně horšit, mám ho pod nějakou záminkou dostat k odborníkovi.
Jednoho známého mi doporučila a já jsem to nevydržela ani měsíc a když ten cvok přitáhl odněkud z popelnice na chatě tři smradlavé králičí kůže a nacpal mi je do mrazáku s tím, že se nechají vydělat a můžou se hodit, udeřila jsem na něj a místo abych se vymýšlela se záminkou, označila jsem ho za choromyslného devianta a nechutného shromažďovače hnusných odpadků a oznámila mu, že jestli se mnou nepůjde k doktorovi a nebude se léčit, rozvedu se s ním. Urazil se, mlčky sebral z věšáku klíče od své nejmilejší kůlny a odešel.
Od té doby tam bydlí a já mu tam chodím s jídlem. Nosím mu kastrůlky a on je vždycky sní do posledního drobku. A co bude dál? Do práce už jako důchodce nechodí, nemá jiný zájem než sbírat a hromadit věci. Jen kvůli tomu z kůlny vychází.
A brzy bude potřebovat novou, protože se tam s tím vším už zase nevejde. Taky mohli rodiče vybudovat tu chatu na menším pozemku, už by neměl kde stavět on.
Takhle už si vyznačil místo u plotu a už se zase vrací ze svých výprav s dvoukolákem s prkny a dalším materiálem. Bůhví, kde to bere.
Udám ho na policii a bude klid!
Kdyby ho zavřeli, že to někde ukradl, možná by to bylo řešení. On by možná dostal jen podmínku a přišel by k rozumu.
Budu muset něco takového zorganizovat, protože ke cvokaři ho nedostanu, to on se fakt asi radši se mnou rozvede. Mohla bych ho na té policii sama udat.
Anebo bych měla jít alespoň na radnici, na obecní úřad a připomenout jim, že po obci se pohybuje individuum, které shromažďuje odpadky u sebe na zahradě, a vytváří tak černou skládku, minimálně nějaký nepovolený sběrný dvůr. To by ovšem vypadalo dost divně, asi by si ťukali na hlavu, že i já jsem trošku mešuge.
Snad je jediné řešní ten anonym, nějaká pokuta by ho mohla přovést k rozumu. No a kdyby ho zavřeli opravdu, taky žádná škoda. Co s takovým chlapem, co nechá ženskou doma a radši chrápe v kůlně se svým harampádím, jen aby mu ho někdo neukradl?
Žofie (52), Praha