Život nám občas odhaluje překvapení, o kterých jsme léta neměli ani tušení.
Svého manžela Evžena jsem vždycky považovala za mírného a vyrovnaného muže, takového, jakého si ženy představí, když se řekne „domácký typ“. Nikdy jsem na něho nežárlila, nikdy jsme se nehádali. Měli jsme klidné manželství.
Někdo by ho třeba označil i jako nudné, ale mně to tak vyhovovalo. Spojovaly nás některé záliby a přitom jsme měli i dost vlastních na to, abychom na sobě nebyli časově závislí. Takhle nějak jsme si to plánovali i na důchod:
že budeme například cestovat, ale současně se věnovat i svým koníčkům. Jenže k tomu nikdy nedošlo. Smrt nás rozdělila předčasně.
Zůstala jsem sama
Evžen zemřel nečekaně jednoho podzimního rána. Odjel toho dne normálně autem do práce, ale odtamtud mi volali, že nedorazil. Zanedlouho se mi ozvali z nemocnice, kam manžela odvezli. Na parkovišti, kde vždy nechával auto, dostal silný infarkt.
Bojoval o život celý den, ale srdce to nakonec nevydrželo. Bylo mu padesát devět let. Pro mě to znamenalo šok: nejprve ohromný zármutek, později i strach z budoucnosti a ze samoty. Naše děti pro mě znamenaly jen částečnou útěchu.
Dcera studovala v zahraničí a přijela jen na pohřeb – i když jsem s ní byla předtím i potom denně v telefonickém kontaktu.
A syn měl svých starostí dost, měl bohužel problémy s alkoholem, ze kterých se úspěšně vyléčil, ale jakákoliv stresující situace ho do nich mohla znovu vrátit. Byla jsem tedy na všechno tak trochu sama.
Měla jsem pár kamarádek, které mě navštěvovaly a povzbuzovaly, ale smutek a beznaděj z mého života stejně nedokázaly odehnat. A pak se jednoho dne stalo něco nečekaného.
Nejprve smích, potom hněv
Byla zrovna sobota a já jsem uklízela byt, jak jsem to mívala už léta ve zvyku. Teď už jsem to sice dělala jen sama pro sebe, ale práce mi alespoň pomáhala odehnat černé myšlenky. Najednou někdo zazvonil.
Myslela jsem si, že jde kolem některá z mých kamarádek, ale když jsem otevřela dveře bytu, stála tam cizí mladá žena. Ujistila se, kdo jsem a pak mi řekla, že se mnou musí nutně mluvit.
Chtěla jsem odmítnout, protože jsem se domnívala, že mi bude nabízet něco k prodeji. Její další slova mě ale šokovala. Řekla mi, že je nemanželskou dcerou mého zemřelého manžela. V první chvíli jsem nevěděla, jak reagovat.
Nejprve mě to skoro rozesmálo jako nějaký absurdní nesmysl. Pak jsem pocítila hněv. Jak může být někdo takhle drzý a přijít mi do očí říct neuvěřitelnou lež? A nakonec se mě začaly zmocňovat obavy – co když si ta žena nevymýšlí?
Ona tam stála a pozorovala mě, jako by věděla, co se ve mně odehrává. Jakmile jsem se trochu vzpamatovala, vyzvala jsem jí, aby mi svá slova vysvětlila.
Důkazy byly jasné
Několika větami mi Petra, jak se ona žena představila, vylíčila, že Evžen měl kdysi asi rok poměr s její matkou. Došlo k nechtěnému otěhotnění, a protože můj manžel prý sliboval, že se rozvede, nešla Petřina matka na interrupci.
K rozvodu ale nakonec nenašel sílu, nicméně celou dobu finančně svoji milenku podporoval. Maminka Petry zůstala celou dobu svobodná. Respektovala ale cizí manželství, takže na Evžena už nikdy nenaléhala a tajný vztah potom skončil.
Zeptala jsem se Petry, jestli má pro svá tvrzení nějaké důkazy. Vyndala z tašky složku, ve které byla spousta dopisů. Hned jsem poznala manželovo písmo. Píchlo mě z toho u srdce. Do několika z těch ručně psaných listů jsem se v rychlosti začetla.
Viděla jsem, že potvrzují všechno, co mi Petra řekla. Nyní už jsem nepochybovala o tom, že je opravdu nemanželskou Evženovou dcerou. O smrti svého otce se dozvěděla nedávno, a protože už nehrozilo, že by byl ohrožen cizí vztah, rozhodla se, že mi sdělí pravdu.
Dodnes jsem to léta skrývané tajemství nestrávila a nevím, jestli svému manželovi někdy odpustím. Je hrozně bolestivé zjistit, že váš život byla jedna velká lež!
Magda L. (57), Olomouc
