Dodnes nechápu, kde jsem udělala chybu. Celá rodina jsme se mu snažili vynahradit to, o co s odchodem otce přišel.

Měla jsem dobrou práci, zvládala jsem mu platit veškeré kroužky i vychytávky, které zrovna frčely u něj ve třídě. Přišlo mi, že vše funguje.

Matka samoživitelka

Dokud Patrik nenastoupil do čtvrté třídy a ostatní spolužáci mu nezačali dávat najevo, o co bez otce vlastně přichází. Myslela jsem si, že to ustojíme. Hned na prvních třídních schůzkách mě ale paní učitelka vyvedla z omylu.

Patrik se při vyučování nesoustředil, v jednom kuse útočil na spolužáky. Ať už slovně nebo pěstmi. Nikdo se ho nesměl dotknout, cokoliv mu vytknout a nedej bože upozornit na to, že žije s mámou sám. Nevěděla jsem co dělat.

Doma jsem se mu snažila vysvětlit, že násilí není řešení.

Neposlušný syn

Vše odkýval, ale jeho agrese se jen stupňovala. „Zkuste ho přeřadit do zvláštní školy,“ řekla mi s vážnou tváří učitelka, když si mě znovu zavolala do školy. „Tam problémové děti srovnají do latě, věřte mi,“ dodala.

Nevěděla jsem co se s ním děje. Po poradě s rodiči, jsem došla k závěru, že nemám na výběr. A tak jsem Patrika od dalšího pololetí přehlásila. V nové škole věděli přesně jak s Patrikem jednat. A ten se pod přísnějším režimem opravdu zklidnil.

Nenosil sice domů samé jedničky, mně ale stačilo, že nemlátí své vrstevníky na potkání. Namísto sezení doma začal chodit ven s jedním z kluků ze sousedství, Dominikem, jehož maminka na tom byla stejně jako já.

Když jsem se proto rozhodovala jestli ho od druhého stupně vrátit zpět do původní školy, řekla jsem si, že to zkusím. Věděla jsem, že budou chlapci ve stejné třídě a doufala, že na sebe dají pozor.

Agrese jako lék

Jenže problémy začaly nanovo. Kluci byli prakticky nerozluční, brzo postrach celé školy. Patrik se chtěl před Dominikem neustále vytahovat. Neustále se rval, neměl problém zaútočit i na holky.

Zatímco doma se tvářil jako neviňátko, pomáhal mi s domácností, dokonce spoustu věcí zastal. Kouřil, experimentoval s drogami. Po nocích neváhal chodit na své neoblíbené spolužáky zvonit. Mnohdy jsem ani nevěděla, že vyklouzl a že se po nocích fláká s partou.

Nebo že jde občas za školu. Rodiče nade mnou zlomili hůl, tvrdili, že bych měla kluka strčit do pasťáku. Jenže to jsem nemohla. Věděla jsem, že se s tím, že si otec našel novou ženu, nikdy nesmířil. Bral to jako největší zradu.

Kdykoli jsem na to zavedla řeč, chrlil nadávky anebo utekl. Nechtěla jsem být další, kdo ho opustí. „Mám to pod kontrolou, prostě jen potřebuju upustit páru, chápeš?“ opakoval.

„Je to v pohodě mami, mám tě rád jasný?“ Nad mými monology o tom, že nemá pod kontrolou vůbec nic, a že směřuje leda tak do kriminálu jen pokrčil rameny.

Až o rok později z něj vypadlo, že se trápí pro jednu ze spolužaček do které už je dlouho zamilovaný. Ta bohužel pro něj city neopětovala.

Zase se pral

Jeho trápení mu přerostlo v osmé třídě, v listopadu, když o přestávce brutálně zmlátil jednoho ze spolužáků. Pro kluka si musela přijít maminka, aby ho odvedla do nemocnice, mně si zavolali do ředitelny.

Patrik klukovi udělal pořádný monokl, jako doživotní památku mu přerazil nos. Učitelka ječela jako smyslů zbavená, s ředitelkou neustále opakovaly, že takhle to dál nejde.

„Je nám líto, ale jsou na něj stížnosti ze všech stran, nemůžeme jinak než mu dát dvojku z chování,“ zakončily rozhovor.

Vařila se ve mně krev, ale vše jsem odkývala, Patrika následně dovlekla domů, kde jsem po něm chtěla vysvětlení. „Prostě mě naštval, tak jsem mu jich pár ubalil, měl držet pusu,“ odvětil mi. „Mezi tyhle loosery se už nevrátím.

Nech mě pro klid svý duše radši přeložit jo?“ dodal.

Najednou byl pryč

Měla jsem chuť mu jich také pár vlepit. Nakonec jsem si řekla, že je to možnost jak nad vším udělat tlustou čáru. V nové škole se Patrikovi líbilo, našel se v počítačích. K překvapení celé rodiny složil přijímačky na odbornou školu a začal sekat latinu.

Jenže ne na dlouho. Stačilo aby se párkrát potkal na ulici s Dominikem a znovu začal chodit za školu. Znovu začal lítat v marihuaně. A nejen v ní. Nevěděla jsem, kde na ni drogy bere, dokud se nám nezačaly ztrácet věci.

Nejprve maličkosti, později šlo o šperky nebo další vybavení. Když jsem na něj udeřila tvrdil, že si věci půjčil nebo prohrál v sázce. Myslela jsem si, že tohle máme už za sebou. Hrozila jsem mu, že ho vyhodím z domu, pokud se nesrovná.

Patrik mi ale oplatil tím, že těsně před maturitou odešel ze školy i z bytu. Nevěděla jsem co dělá, kde je. Dokud jednou večer nezazvonila policie.

Už mu nemohu věřit

Když Patrikovi cvakla na rukou želízka, myslela jsem, že se propadnu hanbou. Neustále jsem si opakovala, že jde jen o zlý sen. Nebyl.

Teprve od policistů jsem se dozvěděla, že společně s Dominikem vykrádá byty i auta a uloupené cennosti prodávají po zastavárnách nebo na internetu.

Jelikož škoda nebyla malá a Patrikovi už bylo 18, putoval před soud, který mu vyměřil 3 roky. Od vynesení rozsudku uplynul rok. Často mi píše, že se změnil, ale už mu zkrátka nevěřím.

Jana C. (42), Praha